Zvyky v Indii
Kastovní systém , sindúr a satí
Kastovní systém
Vše se odvíjí od prvotního člověka Puruše, z jehož obětování vznikli všichni tvorové včetně čtyř hlavních hinduistických kast. Z jeho úst povstali kněží brahmíni, z paží bojovníci kšatrijové, ze stehen zemědělci a řemeslníci višjové a z nohou kasta sluhů šúdrů.
Všichni ostatní byli bez kasty – nedotýkatelní, jejichž pouhá přítomnost znečišťuje.
Pro hinduistu je kasta tím nejdůležitějším na světě, protože určuje společenské postavení každého i práci, kterou smí konat a nic to nemůže změnit. Člověk narozený v nejnižší kastě jako šúdra musí žít a zemřít jako šúdra a žádné bohatství ani moc, kterou získá, ho do vyšší kasty nepozvedne a rovněž jeho děti budou vždy šúdrové. Jedině velmi zbožný život a dobré skutky jim mohou umožnit, aby se po smrti narodili jako příslušníci vyšší kasty, jinak svému údělu nemohou uniknout. Přestože kastovní systém je oficiálně zrušen, zůstává dlouho zakotven, jako rovněž jiné zvyky, zvláště na indickém venkově. Brahmíni roznášejí víru, dávají se jim dary v podobě jídla a noclehu. Nikdy však nesmí jíst šúdra brahmín z jedné misky. Kasty jsou od sebe odděleny zřetelnými pravidly.
Sindúr
Historie sinduru sahá hluboko do minulosti. Znázorňuje touhu ženy po dlouhém a spokojeném životě jejího manžela. Na tom, že je sindúr červený , má zásluhu vermillion, oranžovo-červený pigment. Červená barva také znamená sílu a lásku. Sindúr je poprvé nanášen ženě při svatebním obřadu. Od tohoto okamžiku patří své svému muži a je pod jeho ochranou. Vdané ženy také nosí „třetí oko“ ozdobnou barevnou tečku uprostřed čela, které se říká bindí. Bindí dnes nosí i nevdané dívky a dokonce i cizinky
Satí
Jedním z utrpení ženy je přičítání viny za smrt jejího manžela. To se stává, pokud manžel zemře dříve než ona. Žena bez manžela se stává bezcennou a propadá až na společenské a ekonomické dno, rodiče ji nevezmou zpět do svého domu. Vdovy musí mít oholeno hlavy, nemají právo nosit barevné oblečení, radovat se a jsou předurčeni truchlit až do konce života. Není proto překvapení, že mnoho vdov dala přednost satí, než aby žily s perspektivou otročení a ponižování.
Sátí znamená, že manželka se nechala dobrovolně upálit na pohřební hranici svého muže a tím ze sebe smyla vinu, že zemřel. Týkalo se výhradně žen z vyšších kast. Ženy maharádžů před vykonáním satí otiskovaly svoje dlaně, namočené v červené barvě na brány pevnosti. Je zakázáno od roku 1829, ale nejchudší části Indie se neřídí zákony, ale tradicemi, Protože ze stranhy ženy jde vlastně o dobrovolný čin vznikl zvláštní zákon, který trestá za napomáhání ženě nebo třena jen účast na samotném obřadu. Trest je stejný jako za vraždu. Kdyždý kdo přihlíží sátí nebo aplauduje může bát odsouzen k smrti.
Satí byla jak dobrovolná, tak nucená. Věřilo se, že když žena provedla satí dobrovolně, stala se z ní svatá, postavila se jí hrobky a lidé ji jako svatou uctívali,. Vdova si buď lehla ve svatebních šatech na hranici vedle manžela, nebo skočila na hranici, až když byla zapálená a někdy tam a byla hozena proti své vůli a donucena k upálení zaživa. Pokud měl muž více manželek, byly upáleny všechny
Název pochází ze jména bohyně Satí, ženy boha Šivy. Satí se za Šivu provdala proti vůli svého otce Dakši. Když její otec pořádal rituální ceremonii ohne, pozval všechny bohy kromě Šivy. Satí se ceremonie zúčastnila a jako první provedla sebeupálení na protest proti urážce Šivy jejím otcem Dakšou.
zpracováno dle knihy Všechny chutě severní Indie - Lenka Koukolová-Palloti
