Pohádka o vodníkovi a dřevěné mašince

Daleko v pohádkové říší, kam nevedou žádné cesty , jen staré kolejnice ze dřeva, se dnešního rána stalo něco pozoruhodného, Z rybníka u staré vrby začala mizet voda. Najednou jako když někdo vytáhne špunt z vany.

    Vodník Rybáček, který seděl na břehu a rozčesával radost si toho všiml jako první. Leknutím vyskočil a zoufale pobíhal kolem vody.

    "Šmankote, co se to děje? Vodičko, kam utíkáš? Kam se ztrácíš? " držel se za hlavu zelený panáček.

     Chvíli beznadějně poskakoval, až ho napadlo prozkoumat dno rybníka, jestli není náhodou děravé. Hupsnul pod hadinu a chvatně propátraval bahnitou podlahu vodního království. Jenomže nic nenašel. A přece se voda neustále vsakovala.

     Takové nadělení. Co jen budeme dělat? Rybičky moje milované, vždyť o vás všecičky přijdu," smutnil se při představě  že by se voda z rybníka dočista ztratila.

    Nenadálá pohroma vylekala nejen vodníka , ale i další obyvatele vodního městečka. Kachní rodinka nechápavě přešlapovala v puškvorci a vážky divoce kroužily nad rozkvetlými blatouchy.

     Kapři neměli slov. Jen kulili své velké  oči a otírali se  vodníkovi o nohavice  o nohavice jako toulavé kočky. 

    "Co s námi jenom bude?" četl z jejich pohledů vodní mužíček.

   Nebyla by o však pohádka, aby neměla dobrého  konce A nebyla by to ta správná železničářská pohádka, aby se  ní nemihla ani jediný vlak.  

    Tak tedy ve chvíli , kdy se v mělké kaluži smutně plácalo asi tisíc přenádherných šupináčů , přidrkotala po kolejích dubová mašinka.

    "Húúú! Húúú! Vidím, že jedu právě v čas . Přišli jste o vodu, stejně jako rybníček z podlesí. Nebojte se , pane vodníku, zachráním vaše kapříky, " zafuněla lokomotiva a zmizela v hustém dýmu.

    BRZY se znovu objevila. Táhla za sebou dlouhý nákladní vagon, z nějž cákala voda. Za ní po kolejích uháněl zástup šlapacích drezín.

   Hastrman se nepřestával divit Zíral s otevřenou pusou a ani v tom nejbláznivějším vodnickém snu by ho nenapadlo, že mu přispěchá na pomoc armáda trpaslíků v čele s vyřezávanou mašinkou.

   "Odkud se všichni berete?" ptal se Rybáček, zatímco vlaková souprava zastavila a lokomotiva vyfoukla horkou páru.

   "Húúú, jsou to permoníci z hor, Také u nich zmizela voda z rašelinišť a jezírek. V nížinách teď pomáhají tam, kde se voda ztrácí.

    "A proč se tak děje?"

   "Může za to obří had z hlubin země, jenž se po sto letech probudil. A jelikož je po tak dlouhém spánku žíznivý, vysává studny, potoky i malé pramínky. Vidět ho ale není. Provrtává se zemí, a jakmile ucítí vodu , vysaje  ji do poslední kapky." pravila lokomotiva.

     Rybáček poslouchal a při tom sledoval jak z drezín vyskakují trpaslíci, řadí se do zástupů a spěchají ke kapříkům. Malýma ručkama je loví z bahna a hnedle předávají dál. Ryby tak putují z náruče do náruče až do vagonu s vodou Šlo to rychle jako na běžícím pásu.

   Kapři v nádrži vesele rejdili a vodníček se radoval, že o ně nepřijde.

  "Kde ale najdeme nové útočiště, když had vypije každé jezírko i řeku?" staral se hastrman.

"Asi budeme muset odjet hodně daleko, kam se had zatím nedostal." prorokovala mašinka.

   Jakmile trpaslíci vysvobodili posledního šupináče, lokomotiva hlasitým húúú ohlásila odjezd

   Rybáček děkoval pomocníkům a ještě dlouho jim mával na rozloučenou. Byl rád,  že jsou jeho ryby  v pořádku, trápil se však že musí dát sbohem svému rybníku

II.díl. .......Hledání nového domova pro kapříky

    Dlouho jeli suchou krajinou. Přes pole, dlouhé lány, pořád pryč za zapadajícím sluncem. Jeli nocí i celý další den, až dorazili k mostu přes hluboký  skalní sráz. Vláček opatrně přibrzdil  a po   chvilce zastavil úplně.

"Dál nemůžeme, Bojím se, že nás most neudrží. Sama bych projela, ale s vagonkem s rybami jsem moc těžká" řekla bázlivě mašinka. 

   "Co ale uděláme? Musíme jet dál. Musíme přece najít kapříkům  nový rybník."

    Hastrman s mašinkou se dlouze radili, ale jak se zdálo, byli v koncích. Vrátit se však nechtěl. Pořád doufali, že na něco přijdou.

       Možná by tam stáli ještě dneska, kdyby se na cestě neobjevil dlouhý průvod lidí. Celé rodiny s dětmi, babičky. dědečkové, také přadleny, kováři, dráteníci, rybáři, babky kořenářky, děvečky, čeledíni, zkrátka každičký, komu scházela voda. Všichni se vydali hledat nový domov. A to nejen lidé, ale i zvířata. Pasáčci vedli stáda krav, ovcí a dokonce hejna hus.

   "Můžeme vám nějak pomoci?" ptali se zdvořile poutníci.

   "Nemůžeme se dostat přes most. Je příliš vratký, aby unesl lokomotivu i s vagonem." vysvětloval Rybáček.

    Když se lidé dozvěděli, že mašinka veze plnou nádrž s kapříky, rozhodli se jim pomoci za každou cenu.

    Tesaři se vydali na most a započali zpevňovat dřevěné podpěry. Provazníci zase vytáhli silná lana a pevně je k sobě svázali.

   "Mašinku odpojíme a pošleme ji samotnou přes most. Až bude na druhé straně , připojíme k ní lano a druhý konec přivážeme k vagonu," navrhl vousatý muž v nádražácké uniformě. Byl to vysloužilý vlakvedoucí, který se šel podívat. jestli nachystané lano bude dostatečně dlouhé.

   "Můžete se do toho pustit. Myslím , že vyjde tak akorát." ohlásil starý ajznboják.

    Co si naplánovali,to také provedli. Mašinka přejela opatrně pře most a počkala, až ji spojí s vagonkem na opačné straně. Pak vodník Rybáček zamával na znamení kloboučkem a vláček se pomalu rozjel. Všichni napjatě sledovali, jestli se lano nepřetrhne. Vzrušením nedýchali.

    Vydrželo . Vagonek je v pořádku na druhé straně.

    "Hurá! Hurá!! jásal has man. Běžel za mašinkou a vesele plácal rukama. Po této příhodě se znovu vydali na svoji pouť za vodou. Stejně jako lidé, kteří jim ochotně pomohli.

    Druhý den se na unavené tuláky konečně usmálo štěstí. V malebném údolí uprostřed polí je vítalo velké jezero s vysokými topoly. Po  kolejích zajeli  co nejblíže ke břehu a lokomotiva zastavila. Vyklopila vagon a Rybáček radostně sledoval , jak kapříci sjíždějí po vodním toboganu přímo do jezera. Šplouch. To byla podívaná.

    Vodníček vyšplhal na nejbližší strom a spokojeně se rozhlížel do krajiny,

   "Mašinko, moc Ti děkujeme. Tady se nám bude jistě dařit," volal z výšky k vláčku, který se chystal k odjezdu.

   "Rádo se stalo. Húúú" Mašinka pospíchala dál. Do další pohádky vstříc novému dobrodružství.

věnováno milované Vanesce

sborník Literáti na trati VI vydaný František Tylšar a spol str. 99