Ahoj všem co nejste se neztratili

JAK PRAVDIVÉ . . . . a smutné . . .- dle internetu .

Nastoupila jsem do tramvaje a posadila se proti staré
paní. Někdo se chtěl něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený
ve své kukani. Vzpomněla jsem si, jak dříve v tramvaji
sedával průvodčí. Mohlo se ho ptát na cestu, přestupy a
vůbec jenom s ním mluvit. Stará paní mi něco říkala.
Chtělo se jí povídat. Všimli jste si, jak staří lidé navazují
hovor? Většinou ale nemají s kým.

Mladá maminka vezla v kočárku holčičku. Holčička na
maminku mluvila, ale marně, ta ji neslyšela. Ve
sluchátkách, jak je teď u mladých lidí zvykem, jí duněla
muzika.

U lékaře jsem seděla blízko, ale on neměl čas se na mě
ani podívat. Sledoval o mně všechno v počítači. Proč by se
mě měl vyptávat, jak mi je, když mu všechno o mých
neduzích řekne počítač?

Z našeho domu vyšel pán. Asi tu bydlí, napadlo mě, ale
neznám ho, jako neznám další obyvatele domu. A zase
jsem si vzpomněla, jak navečer před naším domem
sedávala správcová paní Nováková. Zastavovala jsem se u
ní na kus slova. Pro mě to býval tenkrát pocit bezpečí
domova. Dnes nikde v ulicích nenajdete společenství lidí
jen tak si povídajících.

Za rohem měla obchod s potravinami paní Jirásková. Než
jsme nakoupili, ptala se nás, co děti, nemoci, a my jsme
věděli, že nás má ráda a že patří do našich životů. V
samoobsluhách nenajdeme většinou nikoho, kdo by nám
poradil. U pokladny zmatkujeme s nákupním vozíkem, se
zbožím na pásu a s mačkáním pinu. Těžko s námi může
unavená pokladní promluvit, nemá čas se na nás ani
podívat.

Doma jsem volala poruchy. Zlobil telefon. Po nekonečně
dlouhé době se ozval hlas jako ze záhrobí: „Co pro vás
můžu udělat?“ Na tuhle otázku už jsem alergická. Slyším ji
při každém volání do všech institucí. „Zmáčkněte jedničku,
když…“ radil hlas. „Zmáčkněte dvojku, když… Zmáčkněte
křížek, když…“ „Když co“, jsem v rychlosti nezaznamenala.
Zkusila jsem mačkat dle pokynu, abych se nakonec
dozvěděla, že protože nebylo nic stisknuto, spojení je
přerušeno.

„Co mám zmáčknout, aby lidi k sobě zase našli cestu?!“
křičela jsem do hluchého telefonu.

Vzpomínáte si, jak jsme v dětství sedávali s rodiči po
večeři u stolu a povídali? Dnes sedí rodiče u televize, děti
většinou taky, nebo spíš u počítače. Ztratili jsme se. Jestli
se nenajdeme, bude nám jednou všem těžko a smutno.

Ahoj všichni, co jste se neztratili