Cesta chlapce
Chlapec s rodiči cestoval každý rok vlakem k babičce na letní prázdniny a rodiče se domů vraceli druhý den stejným vlakem. Jednoho dne chlapec řekl rodičům: ,,Už jsem dost velký, mohl bych jet k babičce letos sám?" Po krátké diskuzi rodiče souhlasili. A tak stojí spolu na nástupišti, loučí se s chlapcem a dávají mu poslední rady, zatímco chlapec opakuje : ,,Ano, vím, už jste mi to říkali stokrát...!" Vlak už jede a otec šeptá: ′′Můj synu, jestli se budeš cítit špatně nebo se budeš bát, tohle je pro tebe!" A něco dá klukovi do kapsy. Teď je chlapec poprvé ve vlaku sám, bez rodičů... Dívá se ven oknem, kolem něj chodí cizinci, jsou hluční, vstupují a opouštějí kupé, průvodčí kroutí hlavou nad tím, že ten malý človíček je tam sám. Chlapec se najednou cítí velmi nepříjemně. A začíná se bát. Skloní hlavu, zasune se do rohu sedačky, slzy se mu tlačí do očí... V tuto chvíli si vzpomene, že mu jeho otec dal něco do kapsy. Třesoucí rukou vytáhne kus papíru a čte: ′′Synku, jsme v posledním vagónu..." --------- Takhle to v životě chodí. Musíme nechat naše děti jít, věřit jim. Ale vždy jsme připraveni být v posledním vagonu, aby se nebály. Zůstaneme u nich, dokud jsme naživudle internetu -- David Pavlíček
