Zahnán do kouta Zahnán do kouta

Zahnán do kouta

Měl jsem vždy sklon k rebelantství a vedl jsem polemiku s učiteli, sousedy a s každým, kdo byl v roli autority. Dokonce i v Anandě jsem se rozhodl:“Nikdo mi nebude nařizovat, kromě Boha!“
Po nějakou dobu se mi dařilo řešit věci tímto způsobem. Nikdo se nepletl do mého způsobu jednání. Potom ovšem Svámidží vybral nového ředitele do komunity Ananda v Itálii. Jakmile jsem ho uviděl, věděl jsem, že mi nastanou tvrdé časy.

První střet přišel krátce na to. Byl to slovní střet ne fyzický. Nijak jsem neskrýval svoji zlost a on mi vmetl do tváře nelichotivý názor, který o mně měl. Hlasitě jsme se hádali v přítomnosti ostatních. Byla to hrozná scéna a já jsem byl blízko tomu, že z Anandy odejdu.

Potom přijel Svámidží do Itálie na návštěvu. Někdo mu sdělil to co se děje a on mi vzkázal, že mne chce vidět. Pomyslel jsem si, tak ještě jednou budu zahnán do kouta.  Očekával jsem pořádné vynadání a byl jsem připraven bít se za to, v co věřím.

K mému překvapení byl Svámidží ke mně laskavý. Vyzval mne, abych se posadil na pohovku a nabídl mi šálek čaje. Chvilku jsme mluvili o všem možném. Potom řekl:“ Nechceme v Anandě lidi, kteří pořád přikyvují ano. Vždy uvažuj svojí hlavou.“

Byl jsem ohromně překvapený. Očekával jsem něco jako :“ Zařaď se, jinak ...“
Potom dodal:“Pamatuj si jen tohle.  Negativita má svůj vývoj, když budeš pokračovat v kritice ostatních, tvoje negativita tě vytáhne ven z Anandy, i když věřím, že tvoje srdce chce být v Anandě.“

Když říkal tato slova, cítil jsem z něj vyzařovat tolik lásky. Bylo to jako by mne nějaká vlna vmáčkla do pohovky. Nedokázal jsem se pohnout. Byla to Věčnost. Nakonec Svámidží řekl vlídně:“Myslím, že bys měl už jít.“ Vycouval jsem pozpátku z jeho domu, aniž bych k němu otočil záda: to opravdu nebyl způsob, jakým jsem se choval až dosud k autoritám!

Udělal jsem tohle rozhodnutí: „ Nebudu tak hloupý, abych se nechal vyvést z tak harmonického místa jako je Ananda.“

Nicméně potřeboval jsem čas na změnu. Ještě jsem se moc nezměnil, když mi jednoho dne Svámidží řekl: „Jsi poklad!“ Jaké to bylo pro mne překvapení! Potom řediteli řekl: „Je velmi upřímný“. Tato slova moje ego nenafoukla. Jednoduše jsem z nich pochopil, že on vycítil pod mými polemizujícími sklony plachého a nejistého chlapce, kterým jsem ve skutečnosti byl.

Láska je silnější než konflikt. Nevěřil bych tomu nikdy, kdybych to nezažil osobně.
Svámidží mne zkrotil.