Jak jsem přišla ke kočičce
Kočky se mi vždy líbily, ale nikdy jsem žádnou doma neměla. Až když jsem poznala mývalího kocoura Fanouše, rozhodla jsem se, že si pořídím vlastního kocoura a určitě rovněž mývalího. Fanouš je totiž Pan Kocour. Mainské mývalí kočky mají krásnou, dlouhou srst a silný chlupatý ocas jako mýval. Navíc jsou zpravidla velice přítulné a u chovatelů oblíbené.
V Čechách je poměrně hodně chovatelských stanic, kde je možno tyto kočky pořídit. Na jednu z nich mi dala kontakt moje sestra, jejíž kamarádka má doma mývalku. „Právě máme šest koťat,“ oznámila mi majitelka, když jsem jí zavolala. „ Pokud si vyberete, zaplatíte zálohu a kotě si pak můžete vzít, kdy budete chtít. Je dobře, když tu zůstane do čtyř měsíců, ale podívat se na koťata byste se měla brzy,“ dodala. Dohodly jsme tedy předběžně termín mojí návštěvy.
Někdy se však události seběhnou zcela jinak, než jsme zamýšleli. Počítala jsem s tím, že si na farmě vyberu kotě, nejlépe kocoura. Dva dny před plánovanou návštěvou jsem se shodou okolností dozvěděla od babičky mojí žákyně Adri, jejíž máma vlastní ranč, že pokud ví, mají tam mývalí kotě, které chtějí prodat. „Je to krásná, stříbrná kočka a kočku bych Vám doporučila spíš než kocoura. Kočky jsou hodnější“, podotkla. Druhý den se ozvala znovu. „Tak zítra přivezou tu kočku, tak se na ni můžete podívat.“ „Jenomže zítra mám jet na tu farmu, majitelka mi má ukázat koťata,“ odvětila jsem. Domluvily jsme se, že zjistí, zda by mi její dcera s vnučkou mohly ukázat kočku již dnes. Za chvilku mi vyřídila vzkaz, že bych tu krasavici mohla vidět mezi pátou a šestou večer. Třeba to tak má být, že místo kocoura bych měla mít kočku, a nakonec na farmu ani nepojedu, napadlo mě.
Čekala jsem doma, ale nikdo s kočkou se stále neobjevil. Zkusila jsem volat všem třem dámám, ale nedovolala jsem se. Napsala jsem tedy Adri sms. Když hodiny ukazovaly půl osmé a nedošla mi žádná odpověď, zmocnila se mě nervozita. Měla jsem chovatelce potvrdit moji zítřejší návštěvu, ale nejprve jsem chtěla vidět onu kočku. Nakonec se mi podařilo spojit se s Adri babičkou. „Ještě vydržte,“, snažila se mě uklidnit. „Na ranči není dobrý signál, ale když jste psala sms, určitě se ozvou.“ Během chvilky jsem se pak dočkala odpovědi. „Asi za 40 minut jsme u Vás i s Donatellkou.
Ve čtvrt na devět se konečně rozezněl zvonek u domovních dveří. Za okamžik jsem přivítala Adri a její mámu. A pak nastal okamžik, na který jsem tak dlouho čekala. Adri máma otevřela dveře přepravky, opatrně vzala malou chundelatou kočičí krasavici a postavila ji na zem. „Tak to je Donatellka,“ řekla . „Ta je krásnější, než bych si kdy dovedla představit,“ zvolala jsem nadšeně. Stříbrná kočičí princezna tolik nadšená nebyla. Najednou se ocitla v cizím prostředí, tak se zdála dost vyplašená. „Nebojte, ona si rychle zvykne“, ujistila mě Adri máma a poskytla mi o Donatellce všechny potřebné informace. „Je to pětiměsíční kotě od nás z ranče. Máme ji všichni moc rádi a neradi ji dáváme pryč, ale na ranči máme dva psi a ten jeden je hodně agresivní. Hrozí nebezpečí, že by ji mohl zakousnout. Ale budu ráda, když bude Vaše. Je úžasně přítulná, má ráda společnost a bude Vás poslouchat.“ Chvilku jsem naslouchala a pozorovala Donatellku. Nemohla jsem z ní spustit oči. Bylo rozhodnuto. Na hodinách bylo právě devět. Nejvyšší čas zavolat chovatelce na farmu a zrušit zítřejší návštěvu. Vyťukala jsem její číslo. „Dobrý večer, moc se omlouvám, že volám až teď. Měla jsem se zítra jet podívat na Vaši farmu na koťata, ale stala se taková zvláštní věc. Právě před chvilkou jsem si jedno koťě vybrala.“, oznámila jsem jí. Vůbec se nezlobila. „Nic se neděje, jste hodná, že jste mi to zavolala“, poznamenala. A tak jsem se stala novou paničkou krásné plyšačky. I.W.
kočička Ivy
|
