Intuituvní tanec pro tělo a duši

     Naše lektorka intuitivního tance Dana si již delší dobu přála uspořádat seminář v přírodě, což by bylo ještě přínosnější, než jen pobyt v tělocvičně. Nakonec se jí podařilo toto přání zrealizovat v krásném horském prostředí v penzionu svých přátel v krušnohorské obci Nové Hamry v polovině září.

     Nejprve jsem váhala, zda se zúčastnit či ne. Naše lekce ve školní tělocvičně jednou týdně trvající hodinu a půl ve skupince podobně naladěných žen se mi moc líbily. Nevěnovaly jsme se celou dobu jen tanci, ale i různým energetickým cvičením a meditacím. Pokaždé jsem odcházela dobře naladěna, ale bolely mě nohy, nejen svaly, ale někdy při větší zátěži i levý kotník. To je důsledek těžkého úrazu, který jsem si před lety přivodila. Nedovedla jsem si tedy představit, že bych zvládla zátěž, která by během víkendu byla ještě větší. Dana plánovala, že by nás mohlo být deset. Do semináře zbýval týden a přihlášeny byly jen dvě účastnice. Helenka, která poctivě chodila na všechny lekce navíc pozvala svoji učitelku zpěvu Dášu, u níž před lety začínala. Myslím, že jiná lektorka by seminář pro nedostatek zájemců odvolala, nikoli však Dana. Věnovala přípravě spoustu času a energie a byla by škoda, akci odvolat, byť by se přihlásila jediná účastnice. Dokonce se jí podařilo sehnat spolehlivou kuchařku Petru, která by pro nás byla schopna vařit vegetariánské jídlo. Navíc bylo krásné babí léto, takže podmínky pro tanec v přírodě byly zcela ideální. To bylo pro mě natolik lákavé, že jsem nakonec překonala své obavy a též se přihlásila.

    A den D nastal. Sraz účastnic byl naplánován až na pozdní odpoledne. Dana s Petrou potřebovaly být v penzionu dříve, aby pro nás stačily vše připravit. Domluvily jsme se s Helenkou, že pojedeme vlakem. Pochopila jsem to tak, že nastoupím na Horním nádraží a Helenka s Dášou na další zastávce. Sbalila jsem si vše potřebné a chtěla se vydat na autobus, který jede na Horní nádraží, protože táhnout se až tam z domova z krosnou a několika dalšími zavazadly by bylo namáhavé. Jenomže jak jsem si nasazovala krosnu na záda, zavadila jsem jejím popruhem o osičku na pásku u hodinek, které jsem měla na ruce. Stačila jsem ji včas zachytit, takže nespadla na zem a snažila se ji opět nasadit na pásek, avšak neúspěšně. To je jak naschvál, zrovna když pospíchám, pomyslela jsem si. Vzala jsem tedy hodinky i osičku, vložila je do toaletní taštičky a tu dala do kabelky. Znovu jsem si nasadila krosnu a spěšně vyšla z domu. Ušla jsem jen pár kroků směrem k zdravotnické škole naproti našemu domu, když jsem uviděla auto vyjíždějící ze školního dvora a najednou uslyšela zatroubení. Auto zastavilo a z okénka se vyklonila moje kamarádka, učitelka z této školy, kterou jsem dlouho neviděla. “Ahoj, kam kráčíš?” oslovila mě. “Ahoj, potřebuji se dopravit na Horní nádraží. Máme víkendový seminář intuitivního tance v Nových Hamrech,” odpověděla jsem. “Aha, tak nasedni, já tě na nádraží hodím,”nabídla mi. S radostí jsem nabídku uvítala.

   Na Horním nádraží je nyní nová moderní nádražní hala. Na rozdíl od staré budovy je opravdu pěkná, ale míst k sezení tam tolik není. Když jsem vešla dovnitř, téměř všechna byla obsazena. Koupila jsem si jízdenku a pak jsem si vyhlédla jednu lavici, kde seděly dvě ženy. Mezi nimi bylo volné místo, tak jsem se usadila doprostřed. Tím že mě kamarádka odvezla na nádraží, jsem zde byla rychle a do odjezdu vlaku zbývalo spoustu času. Teď jsme na jedné lavici mlčky seděly tři ženy. Občas jsem se po očku podívala na paní napravo. Velice mě zaujalo její pestrobarevné oblečení. Měla na sobě legíny, hrající duhovými barvami, černý top a přes něj zářivě zelený svetřík. Úžasné byly i její doplňky v orientálním stylu. Pak jsem si všimla i ruksáčku laděného v podobném stylu. Byla oděna sportovně, přesto velice elegantně. Napadlo mě, že je to nejspíš cizinka a jogínka. A pak se ozvalo hlášení, že přijíždí vlak, který zastavuje i v Nových Hamrech. Zvedla jsem se z lavice a vidím, že paní v pestrém oděvu se rovněž postavila a navíc jsem si všimla červené karimatky, kterou držela. To by mohla být Dáša, Helenky učitelka, blesklo mi hlavou. “Prosím vás, nejedete do Nových Hamrů na taneční seminář?”zeptala jsem se. “Ano,”odvětila. A jste paní Dáša, učitelka zpěvu?” ptala jsem se dále. “Ano,” odpověděla a jistě byla mými otázkami dost překvapena. Vysvětlila jsem, odkud vím tyto informace. Nastoupily jsme do vlaku. Na další zastávce přistoupila

Helenka. Povídaly jsme si a cesta nám rychle uběhla. Když jsme vystoupily na nádraží v Nových Hamrech, přečetly jsme si instrukce, jak najít penzion, které nám Dana napsala

     Nejprve jsme šly poměrně dlouho po stezce u lesa. Z další instrukce jsme vyrozuměly, že máme odbočit doprava a vystoupat nahoru do kopce. Před námi se zvedal strmý svah, na nějž sice vedly dřevěné schody, ale byly dost krkolomné. “To nedám,” vykřikla jsem zděšeně při pohledu na ně. “To zvládneš. Od toho jsme tady s Helenkou,” prohlásila Dáša. “Sundej si krosnu, my tě vytáhneme nahoru, “ dodala. A tak mě obě chytily zezadu a doslova mě po těch hrůzostrašných schodech dostrkaly nahoru. Pak jsme se na chvilku zastavily, abychom nabraly dech. Najednou jsme viděly Danu, jak kráčí po cestě pod námi. Zahlédla nás a se smíchem podotkla. “Kde to jste? Tudy cesta nevede.” “No to snad ne. Když mi dalo takovou námahu sem vylézt,” vykřikla jsem. Ale Dáša s Helenkou mi pomohly sestoupit i dolů. Připojily jsme se k Daně a ta nás odvedla správným směrem až k penzionu. Šly jsme rovněž do kopce, avšak ne tak prudkého jako byl ten, do nějž jsme stoupaly předtím, takže jsem to zvládla tentokrát sama. Odměnou za zdolaný kopec nám byla krásná poloha penzionu na horské louce zářící svěží zelení.

    Užily jsme si úžasný víkend. Ani jsem neměla potřebu někoho požádat o spravení mých hodinek. Říkala jsem si, že osička vypadla asi proto, abych alespoň o tomto víkendu neměla hodinky na ruce a neustále nesledovala čas a soustředila se na přítomný okamžik. Nikomu z nás nevadilo, že nás je tak málo. Dopoledne, kdy bylo ještě poměrně chladno jsme mohly být ve vytopené tělocvičně. Navíc jsme se rozehřály a řádně protáhly tělo sériemi energetických cvičení s prvky jógy, taichi i cchi-kungu. Odpoledne pak když se oteplilo, mohly jsme tančit na horské louce jako víly a nasávat teplé sluneční paprsky. Bylo to nesmírně příjemné. Naše kuchařka Petra nám třikrát denně připravovala velice chutnou vegetariánskou krmi, kterou by myslím nepohrdli ani masožravci.

      Byla jsem ráda, že jsem se na tento seminář přihlásila. Byl pro mě sice poněkud fyzicky náročný, ale vše jsem nakonec ustála a určitě se zde každá z nás hodně naučila.

       Intuitivní tanec nám může pomoci sebeuzdravení a může jej praktikovat každý bez ohledu na věk a pohybové schopnosti. Učí sebepoznání, jak naslouchat svému tělu, sebepřijetí, sebelásce. Tím, že se nemáme dost rádi, si způsobujeme mnoho problémů mimo jiné, že ani naše okolí nás příliš nerespektuje. Proto je důležité, naučit se přijímat se a mít se rádi takoví, jací jsme. Dále tento tanec navozuje dobrou náladu a radost, které činí život snadnější . A to určitě není málo.

dle osobního příběhu autorky