Blankytná víla
Přestože bylo dost nevlídno a jistě by bylo příjemnější sedět doma v teple, než se brodit sněhovými závějemi za chladného večera ke karlovarské kavárně Freedomcafé, přišlo na vernisáž energetických obrazů Magdy Preising hodně návštěvníků. Snad tomu pomohlo i datum s magickými dvojkami. Bylo právě druhého února. Když jsem vešla do kavárny, hledala jsem volné místo k sezení. Nakonec jsem se posadila ke stolku pro dvě osoby u stěny blízko baru, kde bylo ještě volno. Úvodní projev výtvarnice Magdy Preising, české rodačky, která již dlouhá léta žije v Německu, mě velice zaujal. Své obrazy, z nichž sálá pozitivní energie, tvoří automatickou kresbou.
Výstava byla prodejní a bylo možno si kterýkoli obraz koupit. Měla jsem v plánu paní Magdu oslovit a popovídat si o její tvorbě. Vyčkávala jsem na vhodný okamžik, protože byla v zajetí mnoha jiných návštěvníků, kteří měli podobný úmysl. Mezitím jsem si prohlížela vystavené obrazy. Všechny byly krásné. „Přemýšlím, že bych si jeden koupila, ale nemůžu se rozhodnout,“ obrátila jsem se k majitelkám kavárny. „My jsme si koupily tady tenhle nad barem,“ ukázaly na úchvatný obraz, kde byly vykresleny barvy základních čaker neboli energetických center v našem těle. „No ten je,“ prohlásila jsem s obdivem. Ukázala jsem na pár obrazů, které mě oslovily. „V klidu si to tu projděte a rozmyslete,“ řekly majitelky. Několikrát jsem prošla kolem dokola a vrátila jsem se zpět k mému stolku. Zároveň tam zamířila i paní Magda, která si předtím odložila na prázdnou židli kabelku. „Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Dobrý den, jo to je vaše židle, myslela jsem, že tam nikdo nesedí. Omlouvám se,“ odvětila a zvedla ze židle kabelku. To byl ten správný okamžik k navázání konverzace. „Nic se neděje,“ podotkla jsem. „Musím pochválit Vaše obrazy. Moc se mi líbí,“ podotkla jsem. Pak jsme chvilku hovořily o automatické kresbě. Zmínila jsem i své zkušenosti s ní a tvorbou mandal.
Pořád jsem se nemohla rozhodnout, který obraz si koupím. Znovu jsem obešla kavárnu a prohlížela si všechny obrazy. Neustále mě však něco směřovalo k obrazu, který visel nad stolkem, kde jsem seděla. Celý byl laděný v nádherné blankytně modré barvě s odstíny bílé a růžové a vyzařovala z něj jemná energie. Zvláštní indicie mi napovídaly, že tento je pro mě ten správný. Za prvé jsem si k sezení zvolila místo u stolku, nad nímž visí. Za druhé paní Magda si odložila kabelku ke stejnému stolku a pod tímto obrazem jsme spolu pak konverzovaly. Bylo rozhodnuto. Ten bude můj. A jaký mu dám název? Paní Magda totiž své obrazy nepojmenovává, nechává na jejich budoucích majitelích, aby jim sami vymysleli název. Dlouze jsem se zadívala na plátno a zkoumala tahy štětce, které akvarelovými barvami vykouzlila šikovná ruka paní Magdy. Najednou jsem v nich spatřila něžný obličej víly se závojem vlajících vlasů. Blankytná víla, napadlo mě. Ano to je ono. Blankytná víla nyní zdobí stěnu mého pokoje a rozjasňuje jej svou pozitivní září. od Ivy W.
víla
|
