Hluboká propast Hluboká propast

Hluboká propast

B R U N O    F E R R A R O


    Jeden muž byl pořád s něčím nespokojen, stále mu něco vadilo na lidech kolem a
ustavičně si stěžoval na Boha: „Proč by měl každý nosit svůj kříž? Copak se tomu
nedá nějak vyhnout? Už mám těch každodenních trampot opravdu dost.“


     Dobrý Bůh mu odpověděl snem.


    V tom snu byl pozemský život lidí jako nekonečné procesí. Každý člověk nesl na
zádech kříž. Šli pomalu, krok za krokem, ale stále dál. V nekonečném průvodu kráčel i onen muž a nesl svůj vlastní kříž. Pak si všiml, že kříž je příliš dlouhý, a proto se mu šlo tak těžko.

„Stačilo by o kousek ho zkrátit, trmácel bych se mnohem méně,“ pomyslel si.
Posadil se na obrubník a rychle kus kříže uřízl. Hned se mu šlo snadněji a mohl
jít i rychleji. Bez velké námahy došel až k místu, kam, jak se zdálo, celý průvod směřoval. Na tom místě se rozkládala propast – široká průrva, za kterou začínala „země věčného štěstí“. Byl na ni nádherný pohled.
Ale nebyl tam ani most, ani lávka. A přece přes ni lidé přecházeli.
Každý si sundal kříž z ramene, položil ho přes propast a přešel na druhou
stranu. Jako by ty kříže byly udělány na míru. Sahaly přesně od jednoho srázu propasti ke druhému.


 ,    Přešli všichni. Jen on ne. Svůj kříž si zkrátil a ten teď nedosahoval na druhou
stranu propasti. Muž se rozplakal a zoufale naříkal: „Kdybych to jenom věděl…“
Ale už bylo pozdě a nářek mu napomohl.

z Příběhů pro potěchu duše Bruno Ferraro