Volání na kobereček
(Vypráví Jayadev)
Vždycky jsem měl tendenci být rebel, dostával jsem se do sporů s učiteli, sousedy a všemi, kdo měli autoritu. Dokonce i v Anandě jsem se rozhodl: "Nikdo mi nebude šéfovat, jen Bůh!" Nějakou dobu mi to procházelo. Nikdo mi nezasahoval do mého způsobu jednání. Pak Svámidží jmenoval nového ředitele naší komunity v Itálii. Jakmile jsem ho uviděl, věděl jsem, že mě čekají těžké časy.
Netrvalo dlouho a začali jsme se hádat, ale ne pěstmi, nýbrž slovy. Neskrýval jsem svou nelibost a on mi svůj bezcharakterní názor na mě vmetl zpátky do tváře. Hádali jsme se na plné pecky i před ostatními. Byla to ošklivá scéna a já měl blízko k odchodu.
Svámidží pak přijel na návštěvu do Itálie. Někdo mu řekl, co se děje, a on poslal zprávu, že mě chce vidět. Znovu jsem si pomyslel, že si mě zavolal na kobereček. Očekával jsem velkou výtku a byl jsem připraven bojovat za své přesvědčení.
K mému překvapení byl ke mně Svámidží laskavý. Pozval mě, abych se posadil na pohovku, a podal mi šálek čaje. Chvíli jsme si povídali o tom či onom. Pak řekl: "V Anandě nechceme 'lidi, kteří říkají stále „ano“ . Měl bys vždycky myslet sám za sebe." To mě tak překvapilo! Očekával jsem, že řekne: "Zařaď se do řady, nebo jinak ...!" Ale to jsem nečekal.
Pak dodal: "Měj na paměti jen tohle. Negativita má svou vlastní dynamiku. Pokud budeš stále kritizovat druhé, negativita tě vynese z Anandy, a Ananda je místo, kde si myslím, že tvé srdce chce žít."
Když ta slova pronesl, cítil jsem z něj tolik lásky, že to bylo jako vlna, která mě přitiskla na pohovku. Nemohl jsem se pohnout. Byl to pro mě okamžik jako ve Věčnosti. Nakonec Svámidží jemně řekl: "Myslím, že je čas, abys šel." Vycouval jsem z jeho domu, aniž bych se od něj odvrátil: nebyl to můj způsob jak jsem se obvykle choval k autoritě!
Rozhodl jsem se: "Nebudu tak hloupý, abych se nechal vyvést z místa takové harmonie, jako je Ananda."
Trvalo mi však nějakou dobu, než jsem se změnil. Ještě jsem se dostatečně nezměnil, když mi jednoho dne Svámidží řekl: "Jsi klenot." Jaké překvapení! Pak řekl řediteli: "Je velmi upřímný." Tato jeho slova nenafoukla mé ego. Pochopil jsem, že Svámidží za mým hádavým chováním viděl plachého, o sobě pochybujícího malého chlapce, kterým jsem ve skutečnosti byl.
Láska je silnější než boj. Nikdy bych tomu nevěřil, kdybych to sám nezažil. Svámidží mě zkrotil.
Z knihy Tak jak jsme ho znali, Asha Praver. přeložila L.M.
