Dva odstavce
z Knihy: Svámí Krijánanda Tak jak my ho známe:
Asha Praver
Kniha Esence seberealizace: Moudrost Paramhansa Jóganandy je napsána z Mistrových slov, tak jak je svámidží zaznamenal během let, kdy žil se svým guruem. Kniha je věnována „s láskou a pokorou všem jeho žákům(Mistrovým).“
Byla publikována v roce 1990, dvacet pět let po jeho vyloučení z SRF. Ve všech těchto letech ředitelé SRF nezměkčili nikdy své odsouzení ohledně jeho osoby. Svámidží přesto doufal, že jejich ředitelé budou touto knihou inspirováni a že jejich inspirace zjemní jejich postoj, snad dokonce povede ke smíření.
Nedokázala jsem pochopit proč svámidží byl tak rozhodnutý spojit dvě organizace. Od doby založení Anandy, dobře třikrát ji svámidží nabídl SRF. Daya Mata, prezidentka SRF, odmítla dokonce uvažovat o této možnosti. Jednou dokonce svámidží navrhl Daya Matě, aby všechny iniciace do Krije v Anandě, byly dávány mnichy SRF. Zhluboka jsem si oddechla, když Daya Mata jednoznačně návrh odmítla. „Proč pokračuješ ve snaze otevřít se SRF, když víš, že budeš jen urážen a odmítnut?“ ptala jsem se svámidžího. „Oni tě nerespektují a my je nepotřebujeme.“ „Nezáleží na tom, jak se mnou jednají“, odpověděl svámidží. „Nemyslím na přítomnost. Myslím na Mistrovo poslání pro budoucnost. Pomysli na všechnu prolitou krev kvůli rozdělení křesťanství; a to nastalo po dlouhé době
po Kristově smrti. Jestliže se v první generaci po Mistrově smrti vytvoří rozkol, pomysli na to, jak¨vzroste antagonizmus dál. Mám povinnost vůči Mistrovi, udělat všechno co mohu, abych tomu zabránil.“
Cokoliv svámidží udělal, dělal s ohledem na možný dopad na SRF. Po léta zaměřoval svámidží Anandu na ty stránky Mistrova díla, ve kterých SRF nepůsobila, na duchovní komunity. Pomalu, pomalu ovšem začínal cítit, že Mistr nechtěl, aby se „snižoval“ - tak jak on sám říkal- proto, aby se
SRF zdála vyšší. Nicméně svámidží pokračoval zvolna a obezřetně. Mistr vyslovoval své jméno 'Paramhansa'. Pár let po jeho smrti ovšem někteří učenci sanskrtu přesvědčili Daya Matu, že správný způsob psaní je s a uprostřed:'Paramahansa. Svámidží, který v té době byl ještě v SRF,
odporoval rozhodně této změně. Jeho motivem byl jednoduše zdravý rozum.
„Především“ řekl, „v tom nejsou všichni učenci zajedno. Mnozí tvrdí, že Paramhansa je také správně. V každém případě proč se odvolávat na učence? Mistr byl náš guru. A navíc indický. Věděl co dělá. Je to přepis slov a výslovnost bez a je přesnější.“ Svámidží byl ignorován a SRF začala psát Mistrovo jméno způsobem, který doporučili učenci.
Po svém vyloučení z SRF a z ohledu vůči SRF pokračoval svámidží v psaní tak, jak psali oni. Když ovšem přišla chvíle publikování Esence Seberealizace, svámidží začal vnímat, že má být věrný tomu,co dělal Mistr. Napsal tedy 'poznámku vydavatele' na úvod knihy a vysvětlil to, co vypadalo jako 'nový' způsob psaní jména Paramhansa. V této vydavatelské poznámce svámidží vysvětlil původ
slova a jeho důležitost jako duchovního titulu v indické tradici, udělené jen těm, kteří dosáhli Seberealizace. Zmínil různé výklady učenců o tom jak to psát a své rozhodnutí psát tak, jak se to nejvíce podobá způsobu výslovnosti.
Zde poznámka končí. Protože v té době SRF smazala již dávno všechny stopy původního Mistrova psaní a došla až k přepsání jeho podpisu, zkopírováním a kdoví odkud a vložením mezi m a h ,čtenář si přirozeně udělá závěr, že je to svámidží, který jde proti způsobu, jakým Mistr věci dělal.
Ve skutečnosti, původně měla tato poznámka vydavatele další dva odstavce, které vysvětlovaly jak SRF změnila způsob přepisu Mistrova jména po jeho smrti a jak svámidží obnovil původní použití.Jak je zvykem svámidžího, když píše knihu, dává možnost účasti na svém díle svému tajemníkovi a některým přátelům. Když tajemník četl poznámku vydavatele s odstavci o SRF řekl upřímně svámidžímu:“To je pěkná kniha s univerzálním učením. Ale tímto způsobem začíná ostrou diskuzí
mezi žáky. Lidé nepochopí a mohlo by to vést ke ztrátě důvěry v Mistra. Pomyslí si, to nemůže být velký duchovní mistr, když se jeho žáci nedokáží dohodnout.“ „Máš pravdu“, odpověděl svámidží. Vzal tužku a oba odstavce názorově rozdílné vyškrtl. Přirozeně, že pro nedostatek vysvětlení padla vina na svámidžího. On tomu ale raději dal přednost, než aby riskoval, že ohrozí důvěru těch, kteří by se četbou této knihy chtěli inspirovat.
V roce 1990, ve stejném roce, kdy Esence Seberealizace byla publikována, SRF podala impozantní žalobu na svámidžího a Anandu. Svámidží věděl, že se chystá žaloba. Šest měsíců předtím, ještě když psal Esenci Seberealizace, dostal výhružný dopis od jejich advokátů. Přesto se rozhodl tyto dva odstavce vynechat pro dobro oddaných.
Jak šly roky a právní pře pokračovala bez přestávky (dvanáct let trvalo, než byla uzavřena) bylo zřejmé ze způsobu, jakým SRF soudní při vedla, že organizace a její vedoucí se hodně odchýlili od dharmické cesty, kterou pro ně Mistr vytyčil. Nakonec v naději že pomůže SRF, aby sama sebe viděla jasněji a znovu se vrátila na cestu dharmy, svámidží cítil vnitřní vedení Mistra, aby o SRF mluvil více otevřeně než jak to až dosud dělal.
„Mrzí mne to“, řekl,“ víc než si umíte představit. Znám tyto lidi (měl na mysli Daya Matu a ostatní ředitele SRF) tak jak je nikdo v Anandě nezná. Znám jejich srdce a jejich oddanost k Mistrovi. Udělal bych všechno, abych jim pomohl, jen kdyby mi to dovolili.“ Pokračoval a řekl:“Teď ovšem vidím, že to tak mělo být. Mistr byl za tím vším již od samého začátku. Ananda má své poslání. Je
to Mistrova vůle, aby tyto dvě organizace pracovaly samostatně.“ S ohledem na dalekou budoucnost však svámidží udělal to co bylo možné, aby zajistil budoucí harmonii. Ve dvou odstavcích dokumentu jím nazvaném Poslední vůle, závěť a duchovní dědictví, svámidží Krijánanda píše:
„Nezávisle na tom, jak druzí s námi jednají, musíme vytrvale pracovat na univerzální, duchovní harmonii a spojení. Rozkoly, i když jsou nám vnuceny, nikdy nemají mít začátek v Anandě, ani je považovat za žádoucí. Ananda má pracovat pro blaho všech a nikdy nemá dávat větší důležitost vlastnímu pohodlí a osobní prosperitě, v každé situaci, v níž pronásledování jde na úkor potřeb a
pohody někoho jiného.
„SRF má být vždy považována za část širší duchovní rodiny Anandy. Kdyby se v jakékoliv chvíli měla objevit příležitost, která dovolí dvěma organizacím pracovat společně, Ananda musí vyvinout každé rozumné úsilí, aby to udělala. SRF je organizace založená naším Guruem a musíme jí dát plný respekt, pro jeho lásku. Třebaže někteří členové Anandy vyjádřili politování (po pravdě řečeno
s určitým oprávněním) za jednání vůči mně, moje upřímná žádost je, aby i oni se chovali vždy vlídně a s ohleduplností vůči SRF, nezávisle na jakékoliv provokaci, tak jak jsem se o to vždy snažil já.
Postoj vůči SRF má být vždy odpouštějící a láskyplný. Toto žádám nejen pro obyčejnou lidskou úctu, ale pro lásku k našemu společnému Guruovi, který přišel na Zem, aby inspiroval lidi božskou láskou a ne proto, aby v nich probouzel ducha sektářského soupeření.“
překlad z originálu L.M.
