Pohádka o zlobivé holčičce Alence

Alena Bláhová

Holčičky většinou bývají hodné. Načesané, naparáděné, vzorné, milé a poslušné. Ale ne všechny! S některými holčičkami je to těžké. Taková holčička je neposlušná, umíněná, ufňukaná a nepořádná. A jednu takovou znám.

To vám jednou byla jedna holčička, jmenovala se Alenka, a ta byla tak trochu jako čertík. Nebyla zlá. Byla to docela šikovná a chytrá holčička. Ale zlobila. Jako čert!

Tak například. Hrála si s panenkami. Docela pěkně, maminkovsky. Strojila je, vařila a povídala jim .pohádky. Ale pak, když ji maminka volala k jídlu, naházela všechny panenky dolů do skříně a vůbec se jí nechtělo uklízet. Ta tam měla nepořádek!

Marně se s ní maminka trápila, marně jí domlouvala. Nebylo to nic platné. Maminka často potřebovala od Alenky pomoci, třeba - zalít květiny, nebo utřít prach. No řekněte sami, je o nějaká těžká práce pro šikovnou holčičku? Ale ano. Schovávala se, aby jí maminka neviděla a dělala, že neslyší. Bylo to vůbec čertovo kvítko. Ta se uměla vztekat Křičela a dupala, když se jí něco nelíbilo, až z toho šla mamince hlava kolem, Všichni Alence říkali: ,, Počkej, počkej! Jednou si tě vezme čert. Na takovou čertici už v pekle dávno čekají."

A měli pravdu. Poslouchejte, jak se to všechno seběhlo.

Jednoho dne Alenka zlobila tak, že to bylo k nevydržení. Hračky létaly po pokoji, jak s nimi házela. Převrhla vázu Pak se chvilku vztekala - to když ji nešel namalovat koník s princeznou. Dokonce pastelkou počmárala zeď. A když ji maminka volala z kuchyně k večeři, naházela všechny hračky do kouta, schovala se umíněně do staré skříně a zavřela za sebou dveře.

A to neměla dělat.

Sotva dveře skříně zaklaply dno skříně se otevřelo a šups - Alenka se propadla rovnou do pekla.

Peklo je peklo, to není žádná legrace, ale to neznáte Alenku! Myslíte si, že se bála? Usadila se mezi kotle a začala se vztekat:,, Co si to dovolujete? Proč jste mi rozbili skříň? Já vám ukážu."

A házela po nich černým uhlím.

Ale čerti se tomu jen smáli a říkali: ,, Ano, to je ona. Takovou čertici jsme tady už dlouho neměli."

Alence nebylo to její vztekání nic platné.

Trochu se kolem sebe porozhlédla. Vysoké kamenné pece byly kouřem vymalovány do černa. Všude hořely obrovské ohně, na nich kotle a u kotlů čerti, kteří každou chvíli do kotlů přikládali. U největšího kotle stál rudý trůn a na něm pekelný vládce Belzezub.

A nikde ani jedna malinká hračce. Alence se tu vůbec nelíbilo

Je to ohavné peklo. Povídá se, že čerti jsou špinaví, líní a hloupí. Ale chyba lávky!

Tihle čerti mají kožichy pěkně vykartáčované, rohy naleštěné skoro jako na módní přehlídku.

Kotle nad ohněm se blýskají čistotou, dříví a uhlí pěkně srovnané do hraniček.

,,Pch", pomyslí si Alenka, tady bude asi pořádná nuda Tady si čerti snad čistí i zuby .A bylo to tak. A tak si Alenka řekla, že jim tady udělá pořádné peklo. Začala se znovu vztekat. A víc a víc. Ale je to divné - vůbec ji to zlobení nebaví. Čerti si ji totiž vůbec nevšímali. Takových zlobilek už zažili!

A tak se Alence začalo stýskat. Nejdřív jen maličko a potom stále víc a víc .Seděla v koutku a fňukala. ,,Já chci domů. Vraťte mne zpátky mamince. Mně se tu nelíbí. Pusťte mne! Hned a hned! " začala se zase vztekat .

,, Jo, milá zlatá, to sis měla rozmyslet dřív", řekl jí na to čert Mulisák.

,,Maminka, už si s tebou peklo zažila. My si tě tady necháme ", dodal čert Bulisák.

,, A budeš nám čistit kožichy, leštit rohy a uklízet celé peklo a basta fidly, žádné odmlouvání", skončil čertí řeč vládce Belzezub.

A tak musela Alenka poslouchat, protože, jak známo, s čerty nejsou žerty. Naučila se pěkně uklízet, prát a zašívat. Odnaučila se vztekání a fňukání. A s čerty se nakonec docela skamarádila. Ale pořád se jí stýskalo. Víc a víc. Neodvážila se však vztekat a dupat.

Jen si povzdechla : ,, Co asi dělá maminka? " Čerti po sobě mrkli a řekli si : ,,Co my tady v pekle budeme dělat s docela hodnou holkou? Už je čas vrátit ji domů. Jde se na to!" Maminka byla celý ten čas moc smutná. Její Alenka zmizela ! Každou chvíli otevírala skříň a dívala se, jestli se jí Alenka z pekla nevrátila . Ale pořád nic. Až jednou, když maminka vařila koprovou omáčku a slzičkami solila knedlíky , najednou se ozvala rána, dveře skříně se rozlétly, vyvalil se pekelný kouř a stáli tu čerti Bulisák a Mulisák.

Mamince samým leknutím vypadla z ruky vařečka.

,, Milá paní, nebojte se nás. My vám vracíme tu vaši holčičku. Už je docela hodná a do pekla se nehodí."

Alenka vyjukla mezi čerty a skočila mamince do náruče. To bylo radosti! Čerti pomalu zalézali do skříně a ještě než Mulisák zavřel dveře, povídá: ,, A aby bylo jasno, Alenko, každý rok přesně v tento den, se na tebe přijdeme zeptat. A nebudeš-li poslušná, půjdeš s námi. Ale to bude naposled, pak tě na zem vrátit nesmíme. To je čertovský zákon." ,, Ahoj ,čertíci, mějte se tam pěkně, tam dole. Dám si pozor!" zamávala Alenka naposledy čertům a ti se propadli rovnou do pekla. Zbyl po nich jen pekelný kouř. A jak to bylo dál?

Alenka zůstala poslušnou holčičkou. Občas si sice trochu zazlobila, ale jenom malinko, protože nad tím čerti zamhouří oko. Ta její vztekání a dupání zůstala v pekle a spálila se v pekelném ohni navždy. A čerti ji chodili každý rok přesně na Mikuláše. navštěvovat. Z Alenky je už veliká paní, vychovává svoje děti, ale Mulisák a Bulisák na ni nezapomněli. Protože čert nikdy nespí. A co kdyby se z ní stalo zase znovu na stará kolena čertovo kvítko?

převzato z knihy Pohádky ze školky pro kluky a pro holky - Alena Bláhová str. 56 Pohádka o zlobivé Alence

....