Modří trpaslíci

Nádraží jsou velká i malá, a pak ještě menší. Mají různý počet kolejí, výhybek či návěštidel. Příběh , který vám dnes chci vyprávět se odehrává na jednom z těch nejmenších. Modernizace sem  ještě nedorazila, a proto je to takové nádraží, jaká pamatujeme z dřívější doby.. I dnes zde  na nás dýchne nostalgie

Hlavní a nejdůležitější osobou na takovém nádraží je výpravčí s červenou čepicí. Ten vypravuje vlaky. Na našem nádraží jsou ale také výhybkáři. Ti ručně, pákou , přestavují  výhybky a návěštidla. Dohromady tvoří partu, která spolu tráví spoustu času a musí být dokonale sehraná. Pracují na dvojsměnném provozu, denní a noční směny.,

Výpravčí pracuje ve staniční budově, která stojí asi uprostřed nádraží.  Výhybkáři mají  své malé domečky, nazývané stavědla. po obou stranách stanice. Vždycky blízko výhybek. V některých stanicích jsou i malá návěstidla pro posun s modrým světlem. Říkáme jim modří trpaslíci . a podle těchto trpaslíků jsem pojmenovala i hrdiny svého vyprávění.

Na jednom nádraží stál také domeček, ve kterém byl stoleček, u stolečku židlička a skříňka na věci, kam si trpaslíci ukládali svoje oblečení. Tak jako je to u lidí, tak je to i u trpaslíků. Někteří jsou dobří, jiní závistiví, někteří i hašteřiví.

Jednou přišel hodný trpaslík do tohoto domečku a nebyl tam vítaný, Ten trpaslík, co tu zrovna sloužil, se snažil tohoto hodného trpaslíka vystrnadit. Měl se totiž kvůli němu stěhovat do domečku na druhé straně nádraží. a tam se mu nechtělo  V tom domečku má přeci svoji židličku, tak se nejprve  snažil hodného trpaslíka přemluvit. Když to nešlo, začal mu i škodit. Ale nepovedlo se. Jeho snaha byla marná. Musel se z domečku hnout,

A jaké je poučení pro smlouvavého trpaslíka z tohoto příběhu? Všichni jsme nahraditelní. Domečky nevlastníme a můžeme být rádi, že se do nich můžeme vracet.

 Ve vzpomínkách se často vracíme do dětství. Do doby, když jsme chodili na nádraží a dívali se na vláčky. U těch nákladních jsme počítali vagony. I naše děti sem rády chodily. Nikdo je nevyháněl. Nevyháněl lidi, ani  čtyřnohé mazlíčky. Psi, kočky, děti všichni byli  na nádraží vítáni. Ti první často dostávali misku mléka, ti druzí alespoň vlídné slovo nebo úsměv. Modří trpaslíci prostě byli rádi, že právě zde chtějí trávit svůj čas čekáním nebo se jen pokochají pohledem, Bohužel na našem nádraží je jeden trpaslík, který je mrzout a nevidí je na peróně rád, Myslí si, že mu vše na nádraží patří, a každého odhání pryč. Ale to už je zaśe jiný příběh

Proto si važme všech těch nádraží, kde ještě dožívají dobří modří trpaslíci, nádraží, ve kterých se zastavil čas a kde modernizace ještě posledního trpaslíka nevyhnala z jeho domečku. Zastavme se na takovém nádraží a kochejme se krásou minulosti.

Přeji vám co nejvíce takových stanic a co nejméně smutných nádraží se žalostným pohledem na opuštěné domečky pomalované grafity, bez oken a bez hodných trpaslíků, kteří se o ně starali. Ať ještě dlouho potkáváte staničky plné květin, kterým se zlý trpaslík na hony vyhne:!

Vaše modrá trpaslice z domečku pod mostem.

převzato z sborníku Literáti na trati - F.Tyšlar str.90