Samádhí
Báseň z knihy Paramhansa Jógánandy:
„Životopis jogína“
(překlad Dušan Zbavitel):
Zmizeli závoje světla a stínu,
zvedly se všechny páry žalu,
odpluly všechny soumraky prchavé radosti,
pryč je i šerá fata morgana smyslů.
Láska, nenávist, zdraví, nemoc, život a smrt,
všechny ty falešné stíny na plátně duality zanikly.
Vlny smíchu, netvoři sarkasmu,
melancholické víry tají v širém moři blaženosti.
Kouzelná hůlka hluboké intuice ztišila bouři máje.
Vesmír, zapomenutý sen, číhá v podvědomí,
připraven vtrhnout do nově vzbuzené božské paměti.
Žiji bez vesmírného stínu,
on však není beze mě;
tak jako moře existuje bez vln,
ony však bez moře nedýchají.
Sny, bdění, stavy hlubokého spánku turíje,
přítomnost, minulost, budoucnost – už ne pro mne,
ale stále přítomné -, plynoucí já, já všude.
Planety, hvězdy, hvězdný prach, země,
sopečné výbuchy kataklysmat zániku světa,
hrnčířské pece tvorby, ledovce mlčících rentgenových paprsků,
planoucí záplavy elektronů, myšlenky všech lidí,
minulých, současných i těch, kteří přijdou,
každé stéblo trávy, já, lidstvo,
každá částečka vesmírného prachu,
hněv, chtivost, dobro a zlo, spása i touha –
všechno jsem spolykal, přetvořil v širý oceán krve své vlastní bytosti.
Doutnající radost, často rozdmýchaná meditací,
Oslepující mé uslzené oči,
propukla v nesmrtelné plameny blaha,
strávila mé slzy, můj rámec, mé všechno.
Ty jsi já, já jsem Ty,
Poznávající, Znalý, Poznaný v jednom.
Ztišené, nepřerušené vzrušení, věčný život, vždy nový mír.
Štěstí samádhi, obrovské nad všechna očekávání.
Nikoli nevědomý stav či duševní chloroform bez záměrného návratu;
samádhi jen šíří oblast mého vědomí
za omezení smrtelného rámce k nejzazším hranicím věčnosti,
kde já, Kosmické moře,
shlížím na maličké ego vznášející se ve mně.
Ani vrabec, ani zrníčko písku nespadne mimo můj zrak.
Veškerý prostor pluje jak ledovec na moři mé mysli.
Obrovskou schránou je mé já zhotovené ze všeho.
Hlubší a delší, žíznivá, guruem daná meditace
přináší tuto nebeskou samádhi.
Je slyšet hybné mručení atomů,
temná země, hory, velryby roztály v tekutost.
Plynoucí moře mění se v páry mlhovin.
Aum vane do par, kouzelně otvírá jejich závoje,
oceány jsou odhaleny, zářící elektrony,
až zazní konečně vesmírný buben
a hrubší světlo mizí ve věčných paprscích
vším pronikajícího blaha.
Z radosti jsem vzešel, pro radost žiji, v posvátné radosti taji.
Můj oceán mysli vypíjí vlny veškeré tvorby.
Čtyři závoje hmoty, tekutiny, páry a světla
zvednou se současně.
Já ve všem vstupuji do Velkého Já.
Navždy jsou ty tam těkavé stíny smrtelné paměti.
Bez poskvrny je má duševní obloha,
Dole, vpředu i vysoko nahoře.
Věčnost a já, jediný spojený paprsek.
Droboučká bublina smíchu, já,
stávám se mořem samého veselí.
Paramhansa Jógánanda
