Matka nás všech
Najasvámí Asha
V anglickém jazyce slovo “God” není příliš nápomocné, protože u většiny lidi nevyvolá skutečnou zkušenost.
Lide často přicházejí na naše lekce meditace, protože slyšeli, že meditace uleví pracovnímu vypětí, zvýší trpělivost s rodinou a tak dále …
Tedy přijdou z těchto důvodu a zjisti, že se účastní „druhu“ meditace, která má v sobe zahrnuty silný prvek duchovnosti. A budou cítit povinnost se tomu postavit: “Víte, já ale opravdu v Boha nevěřím”
A jejich city silně vzdorují Bohu. A když se jich zeptáte, proti čemu konkrétně jsou, dozvíte se, že jde o úzkoprsé, sektářské pojetí Boha, založené na slepé víře a strnulých dogmatech.
Odpovídám jim: “Kdybych si takto Boha představovala, také se proti němu vzepřu!”
Jazyk Sanskrtu je vhodnější, když se mluví o duchovních záležitostech. V Sanskrtu existují pro slovo Bůh stovky výrazů a každé vyjadřuje chápání rozličného, jemného aspektu Jsoucna. A samozřejmě to vyvolává reakce neznalých pozorovatelů v západním světe: “Nemůžete si udělat názor?”
Svámí Krijánanda vyprávěl, že když prvně slyšel Paramhansa Jóganandu interpretovat Bhagavadgítu, byl naprosto zmatený. Byl vychovávaný západními intelektuálními tradicemi, kde když cokoliv něco znamená, pak to nemůže znamenat něco jiného. Je to založené na Buď/a Nebo logicko-racionálním druhu myšlení, zatímco v Indii vezmou jakýkoliv verš z písma a dívají se, kolik různých druhu významu mohou najít.
A když Jógananda řekl, že daný verš má tento a tento význam, ale že taky znamená něco jiného, tak to byla pro Krijánandu těžká duchovní zkouška, začal o Guruovi pochybovat: “Nemůže se snad rozhodnout?”
Jestliže se podíváme na západní pojetí Boha, je velmi strnulé a odtažité, spíše jako socha, na kterou můžete vylézt a požádat o přízeň. A když bude ve špatné náladě, budete se muset otočit a utíkat pryč. Ale ve východní tradici se na Boha nahlíží jako na plynoucí skutečnost, kterou můžeme prožívat srdcem. Není to něco, o čem musíme přemýšlet našimi rozumovými schopnostmi, ale živoucí realita, která je naší součástí a se kterou můžeme byt v těsném duchovním kontaktu při meditaci.
V Indii si všimneme, že pojetí Boha zahrnuje osobní vztah a že je tam tolikeré chápáni Boha, jako je věřících. Neboť, jak to vyjádřil Jógananda, Bůh na sebe může vzít jakoukoliv podobu, která je oddanému drahá.
Včera jsme měli v chrámu úžasnou oslavu. Místnost byla krásně vyzdobena a byly tam dlouhé stoly s jídlem, které lide donesli. Jak jsem tu řadu s jídlem procházela, pozorně jsem se dívala na všechny pokrmy a vybrala si jen ty, co mi vyhovovaly. Ostatní lidé si vybrali jiná jídla a byl to perfektní odraz východního pojetí, že každý z nás je vysoce individuální a jedinečný.
Když se podíváme na talíře ostatních, vidíme, že naše jedinečnost sahá až k něčemu tak jednoduchému, jako jsou naše chutě. Můžeme vidět, že se každý pohybuje ve své realitě. Neboť, jak řekl Jógananda, jsme pole vibraci, které jsme zformovali do našeho jedinečného modelu.
Když jsem do Anandy přišla, navštívili mě rodiče. V té době jsem žila v ústraní (v Seclusion retreat) a denně jsme v poledne měli meditace. Můj otec byl velmi zvědavou osobou a zeptal se, zda by mohl jít a dívat se. Řekla jsem: “Jistě, ale není toho moc k vidění”
A tak se posadil dozadu, pozoroval a viděl, že každý měl svůj způsob sezení a meditace. Taková byla jeho první zkušenost z meditace, víceméně zábava diváka. A viděl, že ačkoliv jsme všichni dělali stejné cvičení Krija jógy a ostatní techniky, že jsme se výrazně v našem cvičeni odlišovali.
Bhagavadgíta mluví o tom, jak se přirozeně vyvíjíme v našem duchovním chápání. Říká: “Když prvně slyšíte pravdu, ani si neuvědomíte, že byla vyřčena. Když ji slyšíte podruhé, slyšíte ji, ale okamžitě usnete.” Napřed si myslíte: “Ne, to není pro mne. Nemám absolutně zájem.” Nejste připraveni, tedy se vás to nedotkne.
Později vám to může zaměstnat mysl, ale “usnete”. Něco vás rozptýlí a zapomenete. A tak krůček po krůčku přijdeme do bodu, kdy jsme více či méně bdělí a pravidelní v praxi.
Mluvila jsem s ženou, která chtěla vysvětlit, co je Bůh svému vnukovi, který byl tři roky starý, ale nebyla si jistá, jak k tomu přistoupit. Povídám ji: “Proč se ho nezeptáte, jestli má rad svou maminku a babičku?”
Opravdu musíme přestat přemýšlet o Bohu v racionálních a intelektuálních termínech. Protože to nepřináší vůbec žádný užitek držet ho od sebe naší racionální myslí na vzdálenost paží. Spíše potřebujeme, aby hluboká láska k Bohu časem přirozeně vyrostla v našem srdci. Proto Šrí Juktešvár řekl, že je nemožné udělat na duchovní cestě jediný krok bez přirozené lásky srdce.”
Narazila jsem na úchvatné video, kdy chirurg prováděl operaci na šestiměsíčním miminku přímo v matčině děloze. Jeho páteř nedržela pohromadě, jak měla, tak matku otevřeli a odstranili vadu a opět
matku zašili a nechali miminko donosit. V průběhu operace dítě vystrčilo drobnou, hubenou ručičku z dělohy a uchopilo chirurgův prst.
Dívala jsem se na to opakovaně, protože sledujete krvavou scénu, kdy otevřou břicho matky a ta ručička se objeví a chytne lékařův prst. Odkud přichází instinkt mít spojení? Odkud přichází život? Odkud ten instinkt natáhnout se a dotknout se? Neznám Sanskrt, ale vsadím se, že je pro to výraz.
Určitě existuje slovo pro nekonečný proud lásky, ze kterého ta touha po spojení je jen malou součástí. To slovo je ´prem´. Představíme si romantickou lásku, “Miluju tě” a “Miluju tě, protože ty miluješ mě, a jestli mě přestaneš milovat, tak tě také přestanu milovat.”
V tom tkvi obrovské utrpení lidské existence, že se cítíme nuceni skórovat a přetahovat se tam a zpátky. Je ale jedno, jak často jsme zklamaní a jak často nejsme ti s vítězným výsledkem, je něco uvnitř nás, nad čím nemáme kontrolu a co je vetší než my sami, čehož jsme výrazem. A je to neodolatelná touha milovat a být milován.
Navštívila jsem přítele, který byl dlouho uvězněný. Navštěvovala jsem ho ve státním vězení Folson a teď ho navštěvuji v zařízení, kde je volnější režim. Ale zjistila jsem, že vstoupit do prostředí tak odlišného od toho mého bylo velmi podněcující duchovní zkušeností.
Jdete do Folsom vězení, a protože jsou bezpečnostní opatřeni tak přísná, musíte vstoupit skrze řadu dveří, kde stojíte v místnosti, a dveře před vámi se otevřou, až když se zavřou dveře za vámi. Takže je to na dlouho dostat se, kam chcete, a pak se konečně dostanete dovnitř vězení, jste v ošklivé víceúčelové místnosti, a tam úplně normálně vypadající lide sedí kolem se svými matkami a otci a ženami a přítelkyněmi a dětmi. A já jsem tam seděla a pomyslela si: „Každý z těchto lidi má matku a mnoho z těch matek zde sedí a je to ta neodolatelná potřeba milovat.”
Bylo jedno, proč tam byli a odkud přišli. Hledali stejnou lidskou realitu a srdce matky nebo sestry nebo milého nebo dítěte bylo v tom proudu energie zapojené každou chvíli. A tu energii neovládáme, ani nejsme její tvůrci.
A odkud tedy přichází? A proč stále je? Protože je tam pořád. Pokud jste rodič nebo dítě, nemůžete se jí vzdát. I když druhou osobu nemáte rádi, nemůžete se jí vzdát, ať udělal ten člověk cokoliv. Protože je to stěžejní skutečnost.
Láska vztahu, touha po útěše, ta drobná ruka, která se vynořila z matčiny dělohy, aby chytla chirurgovu ruku. Když se díváte na ten obrázek, nemůžete si pomoc, než si pomyslet, že dítě říká: “Děkuji”. Neb lékař ho vyléčí na celou inkarnaci. “Děkuji, že jsi vystudoval medicínu a naučil se, jak tohle udělat a zachránit mě.”
Vůbec zde nejsme pány. A když je vše u konce a najdeme klid – ne klid smrti, ale když ustanou všechna drobná rozptýlení našich životů, každý z nás se vrátí k té samé skutečnosti. A každý sdílí stejnou touhu. “Chci byt v kontaktu. Chci byt milován. Chci mít příležitost lásku dávat.”
Ta věc, která lidi činí nejvíc nešťastnými, je samota. Někdo mi nedávno řekl “Hodně cestujete do Indie. Setkávat se s takovou chudobou musí byt těžké snášet.” Pomyslela jsem si “Ne, není to tak těžké. Každá duše musí zápasit jedním nebo druhým způsobem. V Americe zápasíme především s penězi. A nejhorší představa je nemít peníze. Nepřijde nám snad nic horšího.
Jeden z mých drahých přátel z Indie je ovlivněný Západem. Položili jsme mu otázku: “V tom, co děláš, si dobrý. Přemýšlel si někdy nad tím přestěhovat se do Ameriky?” “Ani náhodou. Vy Američané nejste nikdy spokojeni. Je jedno, kolik máte, pořád chcete víc.” Řekl: “Nežil bych ve vaší zemi ani za nic.”
Pro nás je největší chudobou nemít věci. Vidíme lidi z Indie s jedním náhradním oblečením, někdy ani to ne a myslíme si, že je to snad to nejhorší, na co můžeme pomyslet.
Matka Tereza přišla do Ameriky a mohla zde úspěšně založit misi. Ale v San Francisku jí to doslova zhatili. Takže otřepala prach San Franciska ze svých bot a vrátila se do Indie, protože nemohla založit ašrám.
Matka Tereza zkoušela založit misi charity v San Francisku. Našli dům, strhli koberce a chtěli vypnout teplou vodu. Byla to několika podlažní budova a ona nechtěla nainstalovat výtah. A když se zeptali, “Jak budete nemocné a chudé lidi přemísťovat nahoru a dolů po schodech?” matka Tereza odpověděla, “Sestry je budou nosit.” “A proč nechcete horkou vodu?” “Nepotřebujeme horkou vodu.”
A město jí nedovolilo misi rozběhnout. Všechno co chtěla, tedy aby vše omezila na schopnost řádových sester milovat lidi – absolutně NE! Protože musela mít všechny ty nesmysly. A tak to vzdala. Poté řekla, “Chudoba Indie není nic v porovnání s chudobou této země.” Řekla, “Tam je chudoba těla. Zde je chudoba srdce.”
Neschopnost milovat. Neschopnost to dovolit dělat, strach vyjádřit to, izolace, kterou způsobuje vášeň pro všechny materiální věci. Začíná to s faktem, že si každý může dovolit vlastní auto a vlastní dům a vlastní pračku.
Četla jsem v novinách o někom, koho postihl finanční nedostatek, a tři generace rodiny byly nucené žít v malém domě. Říkali, že to ve své době bylo náročné, protože kuchyň byla zároveň ložnicí například. Ale na druhou stranu nalezli bohatství ve zkušenosti, kterou dříve nepoznali, když se mohli uzavřít jako kokon do svého typicky amerického osobního prostoru.
A nyní přišel Paramhansa Jógananda, aby to změnil. Přišel to změnit tím, že započal kooperativní komunity. Ale přišel to také změnit na mnohem hlubší úrovni. Západní pojetí Boha bylo uvedené Ježíšem, když mluvil o Bohu jako o Otci. A důvod, proč mluvil o Bohu jako o Otci, protože opravoval Židy. Pro Židy byl Bůh přísným soudcem a to byla opravdu děsivá představa Boha. Tak se je Ježíš pokusil naučit, že není soudcem, ale milujícím otcem.
Řekl, „Když otce požádáte o pecen chleba, hodí po vás kamenem?” Snažil se, aby pochopili, že Bůh je jejich přítel, že je na jejich straně a že co patří otci, je přirozeným dědictvím syna. A tak už dvě tisíciletí převládá maskulinní obraz Boha, a Bůh jaksi zůstal neosobním a vzdáleným. Neboť I když vás otec miluje, stále musíte dosahovat jeho norem.
Ale Mistr řekl, „Matka je blíž než otec.” Srdce matky je stále otevřené a nic nemůže matku oddělit od svého potomka. Mistr má mnoho nádherných modliteb, kde učí, jak se k Bohu modlit jako k naší matce. Řekl, že můžete vylézt na klín Božské matky a říci, “Matko, udělal jsem něco špatného a vím, že karmický zákon musí byt naplněn. Ale matko, můžeš se za mě přimluvit a nestane se to. Jsem tvé zlobivé dítě, přitisknu se na tebe a nepodaří se ti mne odehnat.”
Jógananda přišel s touto novou myšlenkou, novou skutečností, novým výrazem, s tímto zosobněním, které se tak úžasně odráželo v jeho androgenní tváři, kdy na některých fotkách nemůžete říct, zda je otcem nebo matkou. Jednou byl na večeři v nějaké rodině a dítě od něj nemohlo odtrhnout zrak. Nakonec vstalo a přiblížilo se k mistrově tváři a řeklo, „Jsi muž nebo žena?” A mistr odpověděl, “Ani jedno”.
Jako lidé tohoto světa jsme každý vyrůstali pod srdcem matky. Vznikli jsme z matčina těla. Obětovala své tělo pro nás. Stvořila nás ze sebe, držela nás v náruči a žila pro nás. A to je ta stránka Boha, o které nám přišel mistr říci, ze Bůh je přesně takhle blízko. Nechceme sedět sami v místnosti a sepsat seznam všech vlastností Boha, jak jsme činili po dva tisíce let. Nyní chceme útěchu a byt schopni milovat.
V Bibli Ježíš říká: “Po mně pošlu Utěšitele” („A já požádám Otce a on vám dá jiného Utěšitele." (Jan 14,16). To slovo je jedinečné. Myslím si, že je to v angličtině nejlepší slovo pro Boha. Protože je mnohem přesnější, než Bůh.
Utěšitel. Popřemýšlejme. Když je něco obtížné, neúnosné, jak se často děje, po čem toužíme? Chceme byt utěšeni. Nechceme byt poučováni. Nechceme, aby nám bylo připomenuté opět a znova, že jsme nedosáhli standardu, že se opět a znova naše dobré záměry roztříštily, že opět a znova naše vysoké očekáváni nebude naplněno. Nebo – když vše fungovalo báječně – zjistíme, že v tomto světě nic netrvá
věčně a že I když jsme běželi úspěšně a je to skutečně povedená inkarnace, že v určitém bodě budeme potřebovat útěchu.
Posláním Paramhansa Jóganandy bylo dat posvátné klíče k probuzení. Jak říkáme při Obřadu světla “Do našich rukou byly dány posvátné klíče k probuzení”. A je ještě jiný úžasný přislib. “Hojná je nyní naše naděje.” Popřemýšlejte nad tím. Co znamená mít hojnost naděje. To je utěšitel.
O tom útěcha je, nebo ne? „Ano, můj drahý, vím, že se cítíš bídně a skutečně jsi v řádné bryndě”. A pak když otevřeme naše srdce, abychom přijali lásku Matky, zjistíme, že dává otevřeně a chlácholí nás. Utěšitelem je AUM – výraz vědomí božské matky v nás. Jak řekl Lahiri Mahašáj, “Jediná povinnost daná lidstvu je, aby naslouchali vnitřním zvukům.”
Přišla ke mně pro radu žena, protože se ji totálně hroutil život. Byl to strastiplný a dojemný příběh. Co jsem k tomu mohla říct? Řekla jsem: „Dobrá zpráva je, že začínáte znova od nuly. Nezůstalo vám nic, co jste měla.” Podívala se na mne s hrůzou. Ale vycítila, co jsem ji říkala. Přijměme místo vzdoru a kladení odporu, co se nám děje, a dejme se do práce a začněme znova. Vylezme na Matčin klín a nechme se utěšit.
Jógananda říká: ’Vybudujte si vztah tak, aby byl tím nejintimnějším vztahem, který vůbec můžete mít.”
A tím je nám Bůh. A kostely jsou ve skutečnosti místa, kam můžeme přijít, abychom tuto lásku velebili a pozvali. Není to něco, co si vytvoří každý. Je to jako vztah s vaší maminkou, když jste byli malé děti, absolutně důvěrné, kdy pro nikoho jiného nebylo možné mít stejný vztah. A nezačíná popisovat, jak si s Božskou Matkou máme byt blízcí a jak závazný a trvalý a nekonečně a stále blažený ten vztah má být. Existuje stále a jediným omezujícím faktorem je naše ochota otevřít se a přijmout.
Z originálu http://nayaswamiasha.org/heart/mother-us/ přeložila K.Oslejková
