Duhová jiskra
Daniela Fischerová
Kniha je sbírkou drobných povídek a pohádek věnovaným nikoliv pouze dětem, ale k zamyšlením i pro dospělé čtenáře. Příběhy skrývají moudrost , laskavý humor a mnohá poučení, která pozornému čtenáři nabízí mnoho témat k hlubšímu zamyšlení nad světem, ve kterém žijeme. Byla vydána v nakladatelství Vyšehrad 20O1.
Autorka - současná dramaturka - o knize říká: Příběhy vznikaly mnohá staletí a můj autorský podíl je velmi různý. Nemají žádnou jednotnou víru ani filozofii, jsou pesimistické i optimistické, vážné i nevážné, některé trvají na svém a druhé přiznávají relativitu všech pravd. Všechny však dosvědčují totéž. Totiž, že onen proud slastí strastí , nadějí a obav, které provází náš osud, je pod vší pestrost vlastně neměnný. Proudí námi stejně jako lidmi, které od nás dělí velké dálky, jiný jazyk , jiná kultura i čas.
Nasvědčují to i jejich názvy např , O nejvyšším božském tajemství, Jak se dostat na cestu ,Anděl strážný, Strom splněných přání, Hadač snů, Duch milosrdenství nebo Jak se chodí po vlnách
Zajímavá je povídka
O bílých zrnech svobody
Když se člověk narodí dostane do kolébky dvojí zrna. Velkou hromadu zrn černých. Ta znamenají nutnost: okolnosti, které nemůžeme změnit, to všechno , co musíme prožít, niž na to máme vliv, Malou hrstičku bílých. Ta znamenají to, o čem rozhodujeme sami vzejde z naší vůle, naši svobodu.
Byl jeden muž, který s rozhodl, že se nutnosti nepodrobí, že bude ve světě plně svobodný. Vzal černá zrna a odhodil je. V ten ráz se zvedl velký vítr, odnesl mu střechu, ale černá zrna mu smetl k nohám zpět.
Muž je vzal a hodil je do řeky. V ten ráz se voda vzdula jako plachta, povodeň zničila dům i pole, ale vlna vyplavila černá zrna zpět,
Muž je vzal a hodil je do ohně. V ten ráz oheň vzplanul až k nebi, požár sežehnul všechno, co mužovi zbylo, ale černá zrna ležela ve žhavém popeli.
Konečně muž černá zrna zasil . Pěstoval je dlouho v potu tváře. A když mu vzešly klasy, byly plné bílých zrn.
nebo
O hněvu v kapse
Byl jeden král a to byl velký vztekloun. Ten se uměl hněvat, až se všechno třáslo a v paláci vrzaly parkety. Královnu všichni lidé milovali, ale krále nikdo, nikdo v celé zemi nemělo rád. A král si připadal tak tak strašně osamělý , že se vztekal ještě mnohem víc.
Jednoho dne už si opravdu nevěděl rady a šel se zeptat královny"
Proč mě všichni nenávidí? Král má právo vztekat se a zuřit.! Ty se přeci též někdy hněváš! V čem to tedy vězí? Proč tebe mají lidé rádi a mě ne?
Víš, to máš tak," řekla královna. "Já mám pod šaty takovou kapsu a v ní nosím hněv.Určitě je potřeba někdy se hněvat. Vytáhnu hněv z kapsy, ukážu ho, pustím trochu hrůzy - a pak ho zase strčím do kapsy. Proto mi v srdci zůstává dost místa, i pro ty,na které se hněvám. Ale ty nosíš hněv v srdci. Měj třeba plné kapsy hněvu a zlob se, kdy se Ti jen zachce. Ale srdce si nech volné, protože nikdo nemůže mít kapsu na lásku."