Jógová škola v Ráňčí Jógová škola v Ráňčí

Jógová škola v Ráňčí

Paramhansa Jógananda


Dle kapitoly 27 Životopis jógína Paramhansa Jógananda Založení jógové školy v Ráňčí a kapitoly č. 4O Vracím se do Indie,
 
 Jogananda dostal otázku od svého Mistra Šrí Juktešvára:
„Proč máš nechuť k organizační práci?“
Mistrova otázka mě trochu polekala. Je pravda, že bylo tehdy mým soukromým přesvědčením, že organizace jsou „vosí hnízda“.
„Je to nevděčný úkol , pane,“ odvětil  jsem. „ Bez ohledu na to, co vedoucí dělá nebo nedělá, je kritizován.“
„Chtěl bys všechnu božskou čánu  tvaroh jen pro sebe?“ Mistrovu odpověď doprovázel přísný pohled.  „Mohl bys ty nebo kdokoliv jiný dosáhnout jógu spojení s Bohem, kdyby řada šlechetných mistrů nebyla ochotna sdělovat své vědomosti druhým?“ A dodal: „Bůh je med, organizace jsou úly, obojího je zapotřebí. Každá forma je ovšem bez ducha k ničemu, ale proč by ses neměl pustit do úlů plných duchovního nektaru?“


Ideál všestranné výchovy mládeže byl vždy blízký mému srdci. Viděl jsem jasně plané výsledky obyčejné výuky, zaměřené jen na rozvoj těla a intelektu.  Mravní a duchovní hodnoty, bez jejichž oceňování se nikdo nemůže přiblížit ke štěstí, v běžném učebním programu scházely.  Rozhodl jsem se založit školu, kde by se mohli chlapci vyvíjet do plné velikosti mužství. První krok k tomuto cíli jsem udělal se sedmi dětmi v Dihice, malé vsi v Bengálsku.


O rok později, v roce 1918, jsem díky štědrosti Sira Manídračandy Nandího, maharádži z Kásimbázaru, mohl přestěhovat svoji rychle vzrůstající skupinu do Ráňčí. Toto město v Biháru, asi tři sta kilometrů od Kalkaty je požehnáno jedním z nejzdravějších podnebí v Indii. Kásimbázárský  palác v Raňcí byl proměněn v hlavní stan nové školy, které jsem dal jméno Brahmačarja-vidjálaja ve shodě s výchovnými ideály ršijů. Brahmačarja je označením jedné ze čtyř etap ve védském programu lidského života a ten obsahuje stadium l. stupen v celibátu, 2. hospodáře se světskými závazky, 3. poustevníka, 4. obyvatele lesů či poutníka osvobozeného od všech pozemských záležitostí. Ačkoliv toto ideální schéma života není v moderní Indii široce dodržováno, má dosud mnoho oddaných následovníků. Čtyři etapy se realizují pod celoživotním vedením gurua.


V Ráňčí jsem připravil program výchovy jak pro základní, tak pro střední školu. Zahrnoval zemědělské, řemeslné, obchodní a akademické předměty. Studenti se učili také jógickému soustředění a meditaci i jedinečnému fyzickému rozvíjení zvanému jogóda, jehož  zásady  jsem objevil v roce 1916.


Uvědomil jsem si, že lidské tělo je jako elektrická baterie, usoudil jsem, že je lze nabíjet energií prostřednictvím přímého působení lidské vůle.  Proto jsem učil žáky v Raňčí svým jednoduchým „jógodovým“ technikám, jimiž lze vědomě a okamžitě znovunabíjet životní sílu, soustředěnou v prodloužené míše, z neomezených zásob kosmické energie.
Chlapci reagovali na výcvik výborně, rozvinuli si mimořádnou schopnost přesouvat životní energii z jedné části těla do druhé a sedět v obtížných pozicích v dokonalé rovnováze.  Ke škole v Ráňčí se připojil i můj nejmladší bratr Bišnučaran Ghoš , později se stal předním tělovýchovným pracovníkem v Bengálsku. Spolu s dalším žákem odcestoval do Evropy a Ameriky, kde předváděli sílu a obratnost, které udivovaly univerzitní vědce včetně příslušníklů Columbia University v New Yorku.


Koncem prvního roku v Ráňčí dosáhl počet žádostí o přijetí dvou tisíc,  ale škola stačila jen asi pro sto. Brzy jsme přidali i výuku pro docházející žáky.
Ve vidjálají  jsem musel dělat malým dětem otce i matku a vyrovnávat se s mnoha organizačními potížemi. Často jsem vzpomínal na Kristova slova: „ Amen, pravím vám, není nikoho , kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry, nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester , matek a polí a v přicházejícím věk život věčný.“ Šrí Juktešvár vykládal tato slova  takto: „Uctívač, který se vzdá životní zkušenosti sňatku a rodiny a vymění problémy malé domácnosti s omezenou účinností , se ujímá úkolu , který často přináší pronásledování nechápajícího svědomí, ale také vnitřní uspokojení.“


V době působení Jóganady na západě byl nucen Jóganada opustit vedení školu a vrátil se zde až po patnácti letech v roce 1935. I když prožívala škola různé finační těžkosti, podařilo se mu najít potřebné finanční prostředky a již několik měsíců po návratu zpět do Indie byla škola v Ráňční legálně zaregistrována.  Vzniklo jógické výchovné středisko, natrvalo obdařené nadacemi a v průběhu desetiletí od roku 1938 Ráňčí daleko přesáhlo pouhou chlapeckou školu, nyní se zde provádějí doširoka rozvinuté humanitární činnosti.
 Podporují se sporty a hry, velice je proslulá tělocvična pod širým nebem, tisíce lidí navštěvují Zdravotní předvádění jógody. V nedalekých vesnicích jsou organizovány i třídy pro dívky, jedinečným rysem je zasvěcování do Krijajógy
Součástí školy je sad, kde chlapci pěstují  vlastní ovoce a zeleninu, dům pro hosty pro západní návštěvníky a knihovna včetně muzea. Součástí je i dobročinná nemocnice a výdejna léků Misie Lahirího Mahášáje s mnoha detašovanými pobočkami pro indické chudé a studenti jsou školeni i v poskytování první pomoci, v tragických dobách povodní nebo hladomoru již prokázali své oblasti neocenitelné služby. Byly otevřeny a vzkvétají další pobočky s rezidenčními jógovými rysy Ráňčí v Biháru a Medinípůru.