Jak jsem se stal svámím
Jak jsem se stal mnichem svámijského řádu
Výtah z kapitoly 24 Životopis jogína Paramhansa Jógananda.
„Mistře, otec by chtěl, abych přijal místo u Bengálské dráhy, ale já jsem to definitivně odmítl.“ A dodal jsem s nadějí: „Neuděláte ze mne mnicha řádů svámijů?“ Podíval jsem se na gurua prosebně. Aby vyzkoušel hloubku mého odhodlání, v předchozích letech tutéž žádost odmítal. Dnes se však laskavě usmál,
„Dobrá, zítra Tě zasvětím“ Pokračoval klidně: „Jsem rád, že jsi vytrval ve své touze stát se mnichem. Lahirí Mahašáj často říkával: Nepozveš-li Boha, aby byl tvým letním hostem, v zimě tvého života nepřijde,“
Přidělit Bohu v životě druhé místo nepřicházelo pro mne v úvahu. I když je jediným Vlastníkem ve vesmíru, mlčky nás zahrnujícím dary od života k životu, zůstává jedna věc, kterou nevlastní a kterou Mu může každé lidské srdce odepřít nebo dát – lidská láska. Stvořitel, který se bez konce snaží zahalit svou přítomnost v každém atomu tajemstvím, může mít jenom jediný motiv - touhu, by ho lidé ze svobodné vůle hledali.
Příští den byl v mém životě jedním z nejpamátnějších. Vzpomínám si, že byl slunný čtvrtek v červenci 1914, několik týdnů po mém dokončení studií. Na vnitřním balkonu svého šrírámpurského ašrámu namočil mistr kus nového bílého hedvábí do okrového barviva, tradiční barvy svámijského řádu. Když potom tkanina uschla, omotal mi ji guru kolem těla jako roucho toho, kdo se zřekl světa.
„Jednou odedeš na Západ, kde dávají přednost hedvábí,“ pravil, „ Jako symbol jsem pro tebe zvolil tento hedvábný materiál místo obvyklé bavlny.“
V Indii, kde mniši vyznávají ideál chudoby, je svámího oděného do hedvábí vidět jen zřídka. Ale mnoho jogínů nosí hedvábný šat, který uchovává jisté jemnohmotné proudy v těle lépe než bavlna.
„Jsem proti obřadům,“ poznamenal Šrí Juktešvár.“ Udělám z tebe svámího po způsobu v i d v a t (neobřadném).“
Složité zasvěcení ke svámijovství zvané vividišá zahrňuje ohňový obřad, při němž se provádějí symbolicky pohřební rituály. Fyzické tělo mučedníka představuje mrtvolu spálenou v plamenech moudrosti. Potom dostane novopečený svámí mantru např. „To jsi ty“ nebo „Já jsem on“. Ale Šrí Jukešvár se svou zálibou v prostotě upustil od všech formálních obřadů a jen mě požádal, abych si zvolil nové jméno .
„Poskytnu Ti tu výsadu, že si je můžeš vybrat sám“ řekl s úsměvem.
„Jógananda,“ odvětil jsem po chvíli zamyšlení. Jméno značí doslova „Štěstí ( ananda) skrze božské spojení ( jógu).
„Budiš! Od nynějška se vzdáš svého rodinného jména Mukundalál Ghoš a budeš nazýván Jógananda z větve Giri řádů svámijů.“
Každý svámí patří k prastarému monastickému řádu, který zorganizoval v jeho dnešní podobě Šankara – někdy zvaný též Šankaráčrja – áčarja značí náboženský učitel, tento Mistr žil v době asi 500 let před Kristem. Protože je to formální řád s nepřerušovanou řadou svatých představitelů sloužících jako aktivní vůdci, nemůže si titul svámí udělit nikdo sám. Po právu jej obdrží jen od jiného svámího, všichni mniši tak mohou vysledovat svůj duchovní rodokmen k jedinému společnému guruovii Šankarovi. Slibem chudoby, cudnosti a poslušnosti duchovnímu učiteli připomíná řád svámijů mnoho katolických mnišských řádů.
Na přídavek k novému jménu, které zpravidla končí na –ánanda, dostává svámí titul, který naznačuje jeho formální spojení s jednou z deseti řádových sekcí. Tyto dašanámí – deset přídomků zahrnují Giri (Hora), ke kterému patřil i Šrí Juktešvár a tedy také já, Ságara (Moře), Bhárátí (Země), ˇAranja (Les), Purí (Pruh země) a Sarasvátí (Moudrost přírody).
Nové jméno, které dostane svámí, má tak dvojí význam a představuje dosažení největšího štěstí ( anándy) skrze některou božskou vlastnost nebo stav – lásku, moudrost, oddanost službu, jógu – skrze souzvuk s přírodou, vyjádřenou v její nekonečné obrovitosti oceánů, hor a oblohy. Svámí ignoruje všechny předsudky týkající se kasty, víry, třídy, barvy pleti, pohlaví nebo rasy, řídí se příkazy lidského bratrství . Jeho cílem je absolutní jednota s Duchem.
Šrí Juktešvár byl jak svámí, tak jógín. Svámí, formálně mnich, dík svému spojení s prastarým řádem, nemusí být vždycky jogínem. K jogínům patří všichni, kdo praktikují vědeckou techniku spojení s Bohem, mohou být ženatí nebo svobodní, světské osoby nebo lidé s formálními náboženskými pouty. Svámí může jít cestou suchého uvažování, chladné odříkavosti, ale jógín se věnuje určité postupné metodě, která ukázňuje mysl a tělo a osvobozuje duši. Jóga zplodila ve všech inidických obdobích muže, kteří byli skutečně svobodní, skuteční jógičtí Kristové.
Řádový titul Paramhansa udělil Joganandovi Šrí Juktešvár až v roce 1936, krátce před svým odchodem těla.
Tento titul znamená - Param – nejvyšší . hansa, labuť. Labuť je v písmech ptákem, který nosí Brahmu, Nejvyššího Ducha, pohlíží se na ni jako na symbol rozlišování, protože Hansa dokáže oddělit pravý nektar sómy od směsi mléka a vody-
více ohledně tohoto zasvěcení a okolnosti na základě kterýžch k tomu došlo nalezneme v kapitole 42 Životopisu jogína – poslední dny s Guruem. z k rá ce no
