Cesta ke kořenům v Lipníku u Mladé Boleslavi

Má cesta za  kořeny začala  již před lety v Ramzové v Jeseníkách  v roce 2020.

   Ve svém zralém věku jsem začala objevovat klady zdravé výživy a životního stylu a zaujal mě tehdy rekondiční pobyt New start nedaleko Priessnitzových lázní, kde jsem několikrát trávila úžasný lázeňský pobyt .. Při seznamovacím večeru v Ramzové přišlo překvapení, dozvěděla jsem se,  že vedoucí pobytu vybudoval regenerační středisko nedaleko mého bydliště v Lipníku u Benátek. Okamžitě jsem si vzpomněla na svého dědečka, který odsud pocházel a v dětství jsem s rodiči jezdila na hrob prarodičů na Lipník. Příroda, pobyt, procedury i strava se mi velmi líbila  a s vedoucím akce jsem se dohodla, že zcela určitě brzy přijedu do jeho sanatatoria Eden v Lipníku..  Ale říká se, že člověk míní a pán Bůh mění... Tentokrát to bylo podobné. Začínala další vlna covidové epidemie s lockdowny, s  respirátory, různými omezeními a  rovněž péče o mé rodiče potřebovala stále více času. 

    Na slíbený rekondiční pobyt do Edenu v Lipníku jsem se dostala až letos v únoru 2023. Odpočinek jsem již moc a moc potřebovala, přijela jsem  opět se svojí přítelkyní učitelkou esperanta a při vstupu do stylového penzionku jsem si hned připadala jako mezi starými známými. Vedoucího a maséry jsem  již znala , dokonce jsem dostala stejného maséra jako v Ramzové a navíc se  seznámila se sympatickou lékařkou penzionu a ochotnými pracovníky recepce i průvodcem duchovního zamyšlení. Hned první den jsem v rámci vycházky okolím navštívila hrob svých prarodičů, byl přesně tam, jak jsem si pamatovala z dětství, pouze křížek byl trochu nalomený a deska ležela vedle historického hrobu. Na hřbitově byla ještě jedna paní, která  vzpomínala na rodiny Salačů,  na Lipníku  velmi obvyklé jméno. Bylo to příjemné setkání s minulostí.. Vesnička Lipník zažila mnoho  krušných chvil v minulém století, v roce 1940 byla za války vysídlena, r. 1945 se někteří obyvatelé vrátili, ale les za vsí zůstal vojenským prostorem. Nyní však začíná vzkvétat, staví se nové domy, protože obyvatelé mají blízko hlavnímu městu Praha, kde je mnoho pracovních příležitostí. Své útočiště zde našly i postižené děti a domov důchodců a i s těmi středisko Eden pracuje. Místo je typicky českou vesničkou i  svým názvem Lipník, jeho  symbolem je lípa, český národní strom. 

 

   Dny pobytu rychle ubíhaly a každé ráno nám připomínalo boží přítomnost  zpívaným budíčkem za doprovodu kytary i následná svižná rozcvička a i když jsem občas nestíhala tempo druhých ,byl program výživný pro mé tělo i pro mou duši. Ze začátku se mi zdály  trochu nezvyklé ovocné večeře, ale i to mělo svůj pozitivní důvod, lehčí trávení. Nastala však sobota, zdejší sváteční den a zde jsme se dozvěděly jakým způsobem  hrstka  nadšených dobrovolníků  přeměnila bývalý hostinec z roku 1901, kde se  tehdy konaly vyhlášené plesy vojáků na středisko navracející zdraví lidem z různých zemí. Byla to další cesta ke kořenům k nedaleké historii i ke kořenům lidstva, Eden je vlastně ráj a všichni se snažili, abychom se zde cítili jako v ráji, v době dříve než pověstný had nabídl jablko Evě a první lidé svůj ráj museli opustit.

.Další odlišný den byla neděle s plánovaným celodenním výletem. Cílem byly tentokráte Drábské světničky blízko Mladé Boleslavi, které jsem jako rodačka tohoto kraje dobře znala a tak jsme si nedělní výlet vytvořily s přítelkyní samy. Během jedné z  minulých vycházek s účastníky pobytu jsem navštívila zdejší  políčko bio zeleniny, kde mě zaujal pohled na kostelík ve Struhách, i zde jsem měla kdysi  tetičku...Bylo typicky jarní počasí, tentokrát nás doprovázel vítr. Cesta byla nekonečná a nevěděly jsme zda přijdeme do Struh nebo do Čachovic. Kostelík s hřbitovem  ve Struhách byl již opuštěný a do Čachovic na nejbližší železniční zastávku bylo ještě celé 2 km a tak jsme se raději vrátily zpět do laskavé náruče penzionu Eden na Lipníku a těšily se na další čajové konvičky, masáže a cvičení na zvláštním prknu, které narovnávalo má pokřivená záda před každodenní masáží..

. Vzpomněla jsem si i na vypravování dědečka o tom, že  každý den od  11 let, vlastně v letech mých vnoučat, chodil  3 km ráno  a 3 km večer zpět do školy v Čachovicích,  protože o autobusech ve všedních dnech vůbec  nejezdily.

. A pravděpodobně to byla  tato píle a touha po vzdělání v dětství , že se  dědeček vypracoval na stáž v slovinském  Mariboru a později v Boleslavi se stal význačným finančním úředníkem. Dědeček pocházel ze 6 dětí a  a všichni se vypracovali na význačné pocty, jeden působil např. jako profesor v italském Roveretu a s  jeho potomky si stále dopisujeme,

. Základ těchto  úspěchů byl pravděpodobně stejný jako hlavní myšlenka a cíl rajského penzionu Eden, zachovat   prosté pojetí životního stylu a vděčností k Bohu, žít zdravě, . Položila jsem si otázku sama sobě.. Nebylo  i toto mé setkání s kořeny předků podobné jako současná  píle a nadšení dobrovolníků, kteří  vybudovali v tomto kraji středisko pro lidi navracející zdraví , středisko vracející se k boží  lidské podstatě ? Má cesta za kořeny prapředků se vlastně stala cestou za kořeny zdravého člověka, se správným stravování a životním stylem. Vždyť kolik současných lidí přežívá na sociálních sítích den za dnech a život i zdraví jim pomalu odchází, aniž by něco zůstalo  jako poselství pro druhé, vzpomínka pro budoucí generace. bez pozlátek konzumní společnosti.

 

Poznala jsem, že činnost tohoto sanatoria je podporováno boží láskou a určitě se zde budu sem ráda vracet pro načerpání další životní síly a energie , stejně tak jak jsem se vracela v dětství  na hřbitůvek v Lipníku nedaleko Mladé Boleslavi  .