Učíme se od dětí

Učíme se od dětí

Tuto frází často slyšíme a ani jí nevěnujeme pozornost a ujíždíme svým životním rychlíkem dále. Příchod malinkého človíčka nás trochu zastaví a vede k zamyšlení nad zázrakem přírody, nad dítětem, jehož duše zatím ví o svém božím původu, kdežto  my časem času tak trochu pozapomněli. I když máme složitou zdravotnickou techniku, ultrazvuky, lékařská vyšetření, přesný příchod človíčka na svět  ještě nikdy odhalen nebyl – je to pouze interní dohoda lidské duše s Bohem o prostředí, o rodičích i o úkolech, které má splnit a k tomu všemu ji slouží čas a prostředí kam děťátko přijde.
Všichni pospícháme, plánujeme, ale narození, ani smrt nelze naplánovat, je to okamžik neočekávaný přesně naplánován Vesmírem, a proto v těchto okamžicích velice pomáhá meditace, modlitby a přímý rozhovor s Bohem, nebo s naším Guruem, který nás doprovází  k nalezení Boha, napojení se na hlásku OOmmm. Děťátko před narozením a v době narození prožívá své hrůzy, musí opustit jistotu matky a pustit se na svoji cestu životem, stále se učit... Je to lekce i pro rodiče, protože ony dostávají odměnu spokojeného děťátka úsměv,    pouze pokud rodiče jdou cestou lásky a porozumění pro malého tvorečka, který své přání, potřeby í a tužby vyjadřuje pouze svými emocemi,  beze slov, miminkovsky..
 Dítě od narození  dokáže poznat co je pro něj prospěšné, je to přirozené již od přírody, my to poznáváme až mnohem později   z tisícileté filozofie jógy a uvědomujeme si co jsme zapomněli... Dítě se automaticky  protahuje, nožičky zvedá pro dobré trávení , má  oblíbené polohy na bříšku v jógové kobře nebo sfinze a , pokud se nepodaří třeba kobylka usiluje a chce,  vůli, vyjadřuje pláčem, radost smíchem. Batolátko poporoste  a  nedělá  mu problém, cucat si palec u nohy, diamantový sed a rychle utíká po čtyřech, aby se mohlo postavit a rozhlédnout se, často po elektronice. První krůčky na své životní cestě provádí s hrdostí jemu vlastním a babičky tiše závidí – kéž bychom se dokázaly tak rychle zvednou ze země a postavit, též jsme to kdysi uměly..,  Relaxační  hudba je pro většinu dětí potěšením, většinou se zklidní stejně jako zpěvem matky... to vše jsme uměli a to vše jsme zapomněli a naše pohyblivost je čím dál menší.... i naše přirozenost vyjadřování.

Rodiče dostávají ale i úkol je s láskou trestat,  aby jejich dětičky mohli správně vkročit do světa dospělých a poznali s boží pomocí pravdu i faleš a  dokázaly proplouvat svými ohrádkami života,. stejnou  lásku musíme ale věnovat i svým prarodičům. Je někdy těžké  a rozporné prosadit svůj názor odlišný od druhého, třeba i rodičům, ale  snažit se vše řešit s láskou s ohledem na rozlišné karmické úkoly. Snažit se mít vždy připravenou ruku pro pohlazení duše, která se již připravuje na jiné úkoly, nyní však stále předává moudra a zkušenosti starších, pomoci těmto duším k lehčímu odchodu z přítomnosti.
.
Bohužel současný svět sociálních protikladů není pro nejmenší ani pro nejstarší právě přívětivý, ale právě proto malé děti přicházejí k nám, abychom si znovu uvědomili, že v každém zůstává to malé bezbranné děťátko, každý potřebujeme lásku sám k sobě k tomuto děťátku, pohlazení andílka něhy a porozumění, který prostřednictvím nás plní svůj vesmírný úkol  od kolébky do hrobu, vždyt zde je ta boží láska, která nás hýčká bez rozdílu věku a rasy a je pouze na nás jak dalece ji necháme prostoupit svým tělem, ale i jak dalece ji dokážeme i vzájemně předávat všem dalším lidem na naší planetě, kteří zde plní své úkoly.
Čas odměřuje každému spravedlivě životní údobí, dobu kdy jsme na návštěvě na naší planetě Zemi , a proto je škoda ho promarnit a neradovat se z každého dne, přijímat s radostí i životní zkoušky pro posun k dalšímu poznávání svého životního románu. Krásně tyto chvíle vyjádřil v závěru své básně Srpnové poledne český básník František Hrubín.

Živote, díky, žes nestál!
z každé chvíle se rodí
tisíce nových chvil,
kdybys byl stanul, byl bych
mrtev, nebyl bych žil.
a žiji jen proto, že jsem nikdy a nikde neměl stání.
i ona chvíle pukla žárem,
díky žes nestál.



Labuti pirka