Sázavský klášter Sázavský klášter

Sázavský klášter

HISTORIE SÁZAVSKÉHO KLÁŠTERA – dle internetu

Klášter na Sázavě byl založen roku 1032 z popudu knížete Oldřicha. Prvním opatem byl svatý Prokop. Ustanovení za opata proběhlo pravděpodobně za vlády Oldřichova syna Břetislava. Podle jedné legendy sv. Prokop ustanovil bratřím pravidla podle vzoru sv. Benedikta, avšak klášter nebyl typicky benediktinský. Největší odlišností byla zde praktikovaná slovanská cyrilometodějská bohoslužba. Na základě dochovaných literárních památek, jejichž vznik mnozí odborníci kladou na Sázavu (Pražské hlaholské zlomky a první část Remešského evangeliáře), se usuzuje, že šlo o bohoslužbu ve východním byzantsko-slovanském obřadu.
V Sázavském klášteře byla hned od počátku také teologická škola. Byla velmi potřebná pro to, aby v tomto jediném českém řeholním domě se slovanským obřadem byl vzděláván mnišský a kněžský dorost. Učitelem a vůdcem mladých řeholníků i jiných žáků byl sám opat Prokop. Výborně znal slovanské písemnictví, sám přepisoval a učil bratry přepisovat slovanské evangeliáře, žaltáře i všecky jiné liturgické knihy. V klášteře se pěstovala i jiná umění, zejména zpěv, malířství a stavitelství. Tak vznikla na Sázavě první umělecká česká škola, a tento klášter se stal pro český lid nejen úrodnou štěpnicí zbožnosti a bohabojnosti, ale i bohatým zdrojem ušlechtilé vzdělanosti.
Po Prokopově smrti Spytihněv, syn Břetislava I. vyhnal roku 1056 slovanské mnichy ze Sázavy. Sázavský klášter převzal německý opat s břevnovskou komunitou. Mniši s opatem Vítem se uchýlili do některého basiliánského kláštera v Uhrách. Byl to pravděpodobně klášter na Visegrádu nad Dunajem, kde byli řečtí i slovanští mniši. Pokud ne již dříve, tak zcela jistě nyní a zde přijali východní obřad, který si podrželi i po návratu do Čech. To se stalo v roce 1061, kdy zemřel Spytihněv a z vyhnanství v Uhrách se vrátil Vratislav, jež v Praze nastoupil na trůn. Vratislav se stal ochráncem sázavských slovanských mnichů a podporoval i stavební rozvoj kláštera. Po smrti Víta se stal opatem Prokopův syn Jimram (po r. 1078). Zanedlouho ho však vystřídal poslední slovanský opat – Božetěch. Ten byl opatem do r. 1096, kdy byli slovanští mniši podruhé a definitivně vyhnáni ze Sázavy. Příčinou byla mimo jiné nesvornost mnichů. Klášter převzal na počátku roku 1097 probošt břevnovského kláštera Děthard, který zde uvedl konvent mnichů latinských. Slovanské bohoslužebné knihy, které zůstaly na Sázavě, byly úplně zničeny a poztráceny. Někteří mniši se uchýlili do východních klášterů v Uhrách, jiní se museli zříci slovanské cyrilometodějské bohoslužby a byli přijati zpět do některého kláštera s latinskou bohoslužbou.
Sázavská slovanská komunita zůstávala ve spojení se slovanskými basiliánskými monastýry nejen v Uhrách a Slovensku, ale i na Rusi (kyjevo-pečerská lávra). O tom svědčí dar ostatků ruských kněžiců a mučedníků sv. Romana Borisa a sv. Davida Gleba, které byly věnovány sázavským mnichům někdy po r. 1071. Tito mučedníci byli na Rusi r. 1071 připočteni mezi světce a zemské patrony. Také mnohé dochované literární památky, především životopisy světců, svědčí o čilé kulturní výměně mezi východními kláštery na Rusi a Sázavou.
V roce 1070 byl na Sázavě slavnostně posvěcen kostel sv. Kříže – tetrakoncha v byzantském slohu, jehož základy byly odkryty Dr. Reichertovou v 70. letech 20. st. na současné severní zahradě Sázavského kláštera. Byl určen pro laické sídliště, které se nacházelo vedle kláštera. V roce 1095 byl za účasti biskupa Kosmase posvěcen nový klášterní kostel, kde byly do jednoho z postranních oltářů uloženy také ostatky sv. Borisa a Gleba. V kryptě tohoto kostela spočívaly také ostatky Prokopovy a očekávaly zde slavné vyzdvižení za kanonizace v roce 1204, kdy, jak se zmiňuje legendista: „mnozí slepí byli osvíceni, malomocní očištěni, nemocní uzdraveni, zajatí propuštěni, hluší sluchem obdařeni, němí řečí naděleni a ostatní choří vyléčeni zásluhami svatého otce Prokopa“.

 


Modlitba k sv. Prokopovi

Svatý Prokope, ochránče české země, otče náš, vzpomeň si na nás nyní i v každý čas,
Kriste eleison.

Tys přítel Boha věčného, ctitel a milovník jeho, vypros nám pokoj, zažeň válku, boj, svatý Prokope,
Kriste eleison.

Nedej nám, Prokope svatý, v hříších našich tvrdě spáti, v poslední hodinu proti ďáblu zlému, škůdci našemu, přispěj každému.

Vzdejme chválu Bohu Otci, Synu jeho rovné moci i Duchu svatému, Bohu jedinému,
Kriste eleison.