Mořský racek

Mořský racek

V jedné rodince mořských racků – máma racek vyseděla nádherné malé ptačátko, ptáčka velice všímavého a velmi zvídavého. Ve své rodince byl velice oblíbený, a protože štěbetal krásným tenoučkým hláskem,  dostal jméno “Pípalek“. Jenže pro rodinku příchod nového člena byl maličko obtížnější, jejich rodné hnízdo, které si tak dlouho stavěli, bylo najednou malé. Rozhodli se cestovat  dále po chorvatském pobřeží a nalezli skalisko nedaleko přímořského střediska Kanegra.

Malý „Pípálek“ rostl a s maminkou se učil létat a plavat po houpavých vlnách moře, které mu zpívaly krásné ukolébavky a učily ho splývat se životem.  Maminka – racek mu vštěpovala do paměti, aby se vyhýbal plážím v období kolem poledne, ne všichni lidé jsou zde hodní, mnoho dětí i pejsků – mohl by si i nevědomky ublížit.

Byl pozorný a učenlivý jak ve vodě, tak ve vzduchu, protože se již blížil jeho slavný den....samostatný let za rodné skály, do světa, mezi lidi, termín byl stanoven již na pozítří.. Jenže náš „Pípálek“ bylo mláďátko od přírody podnikavé, a proto v něm uzrál nápad – vše již umím, jsem připravený, do světa se vydám dříve a překvapím mamku i taťku.

A tak jednou ráno, když mamka i taťka ještě spali, se racek „Pípálek“ vydal na svou první leteckou cestu po pobřeží ještě před východem Slunce.. Letí, letí, ale co nevidí. Je skoro tma, ale na pláži sedí lidé, najednou se začínají protahovat a cvičit, teď zpívají písničku, aby přivítali sluníčko  a dokonce se snaží mluvit řečí racků. Nakonec  si všichni sednou pod borovici, a jeden lidský „racek“ začne číst příběh o bratříčkovi vrabčáčkovi a všichni se na sebe nádherně usmívají. Tihle lidé mi určitě neublíží, pomyslí si racek“ Pípálek“ a rychle letí domů za maminkou a tatínkem, aby jim přinesl obrovskou novinu.

Již  zdaleka  se rozléhá po skalisku křik malého racka „Pípalka“

„Mamí, mamíí, našel jsem lidské přátelé a mluví i naší řečí,  zpívají, ale vůbec se jim nedaří létat, i když mohutně mávají křídly.“

Maminka se ale zlobila: „Pípálku, proč jsi mě neposlechl a uletěl dříve, než jsi mi slíbil? Chtěli jsme přece letět společně. Mohl  sis ublížit, tolik jsem se o Tebe bála, když jsem tě ráno neviděla v  postýlce.

 Asi máš, chudinko, horečku, včera bylo teplo, co nám to tady povídáš, kdo Ti má věřit.“ A sahá mu na zobáček.

„Ale mami. Moc se omlouvám, příště už budu poslouchat, jenže já jsem byl netrpělivý a moc zvědavý. Jenže teď vidím, že mi nikdo nevěříte, poleťte zítra ráno se mnou, třeba tam ještě  tito zajímaví lidé  budou.“

A tak se stalo. Druhý den ráno přiletí nejdříve na pláž náš racek „Pípálek“  a za ním nejbližší rodinka racků.  Náš racek se spokojeně   prochází mezi těmi ležícími postavičkami a mamince šeptá do ouška: „Už mi konečně věříš, mami?“  V tom se snese k zemi další oblak plný racků, pro změnu  na druhou stranu pláže – jsou to všichni jejich zvědaví přátelé, dokonce přijdou i sestřičky veverky a všichni začnou sněmovat, povídat si a mávat křídly. To zaujme i ty lidičky na pláži, přestávají cvičit, pozdraví je řečí racků a kamarádsky jim zamávají. Rackové vytvoří krásný ptačí šik a odlétají dále do moře, protože se již objevila jejich známá lodička, která každé ráno přiváží dobrůdky pro jejich ptačí zobáčky a pospíchají, protože dnes je čeká další krásný úkol – doprovodit  lodičku lidiček jedoucí na fisch-picknic.

Lidé je vyprovází  s úsměvy a krásnými pocity u srdíčka, jak by všem bylo krásně na světě, kdybychom se všichni  dokázali proměnit  ve sněhobílé racky a dokázali společně plout  svými životními vlnami a společně chránit naši matičku Zemi, která už má tolik a tolik důvodů zlobit se na všechny ty lidičky, kteří ji obývají, ale přece jenom nám  stále odpouští a skýtá tolik krás kolem sebe.

od Blanky H.



Labuti pirka