Masaryk- 1.prezident ČR Masaryk

Masaryk- 1.prezident ČR

Tomáš Garrigue Masaryk

dle Wikipedie

se narodil 7. března 1850  v Hodoníně a zemřel 14. září 1937 v Lánech.Byl česko slovenský státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky.  Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipskuse roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas

Roku 1890 Masaryk vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám a předsudkům. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku publikoval od roku 1913 nejprve v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo „Rusko a Evropa“, které bylo posléze vydáno i v češtině a přeloženo do několika jazyků. 

Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím R. W. Setona-Watsona a dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou do Švýcarska. Nemohl se již vrátit, protože na něho byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač. Jeho spojkou s domovem pak byli Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu Milan Rastislav Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Aristida Brianda v Paříži, kde posléze vznikla Československá národní rada. 

V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. 

Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.
 
Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Některé jeho názory i nyní po 100 letech o mravnosti a víře jsou stále aktuální např.

Rozdíl mezi mravností církevní a moderní jest rozdílem mravnosti aristokratické a demokratické

Církevní mravnost a náboženství je aristokratismus. Aristokratismus náboženský jeví se v tom, že se kněžstvo pokládá za vyšší stav mravní než nekněží, a proto se kněžská morálka, například celibát a podobně, pokládá za něco vyššího než život manželský. Církev na tomto základě kněžském hierarchicky se organizuje a má proto svou velikou moc. To jest aristokratismus, učící, že jistý člověk má vyšší mravnost než člověk obyčejný. () Proti tomu hned s počátku reformace se obracela a vracela se k době apoštolské, ve které nuceného všeobecného celibátu nebylo. Vždyť sám apoštol Petr byl ženat!  ()…

Demokratismus nezná jen rovnost politickou (všeobecné volební právo, kterého teď trochu máme), nýbrž také hospodářsko - sociální, mravní, náboženskou a duchovní vůbec. () Musíme žádat rovnost a bratrství všude, tedy nejenom politickou v zákoně, ale také náboženskou, mravní 
a duchovní. () …
(O klerikalismu a socialismu, 1907, str.16-19) 

Katolictví a mravnost

Moje hlavní námitky proti katolicismu nejsou vůbec rázu teoretického, filosofického; moje pochybnosti vznikly z úvah etických, z poznávání mravních nedokonalostí katolického systému.  Pochopoval jsem totiž pořád lépe, že katolicismus dělá velký rozdíl mezi zbožností a mravností.
Viděl jsem v životě, a bylo mi to jednou z nejtrpčích zkušeností, že lidé katolicky zbožní byli mravně špatní, alespoň mnohem horší, než mnozí lidé nezbožní a bezbožní. Viděl jsem, že takzvaní ateisté jsou lepší velmi často lepší, než katoličtí teisté. Viděl jsem a vidím, napořád, jak katolická církev přijímá za své obhájce a obránce lidi mravně inferiorní a kompromitované. 

Kde jaký politik, kde jaký advokát, kde jaký vědec, který se stal nemožným, uchyluje se do tábora klerikálního. Takových křiklavých případů zažili jsme v poslední době právě u nás v Čechách několik. Kdo pečlivě pozoruje, může se všude a napořád přesvědčit, jak oficiální církev dnes mravní pokrok společnosti nejen nevede, nýbrž staví se proti němu. Jistě vedou společnost mravně již ne duchovní, nýbrž laikové. Laikové dnes organisují boj proti alkoholismu a prostituci, laikové vedou pokrok politický, laikové stejně vedou pokrok sociální, kdežto oficiální církev ve všem hoví starým zděděným názorům a podporuje instituce staré a přežilé. Proti mocným tohoto světa církev všude se krčí a ustupuje; a tak katolicismus právě po stránce mravní pořád víc a více stává se jen
křesťanstvím matrikovým, neživým a neopravdovým. 

Moderní člověk mravnost cení výše, než katolicism a hlavně neodděluje mravnost od zbožnosti, nemůže mu být nic svaté, co není mravné. ()

Teď snad bude jasno, co míním, pravím-li, že katolicism udělal zhoubný rozdíl mezi náboženstvím 
a mravností. Katolicism klade ohromný důraz na obřad; každá maličkost obřadní, každé pokleknutí před oltářem atd. má význam světový a pro věčnost. Obřadní formalism dostává vrch 
nad smýšlením a mravností – svaté zdá se být něčím jiným než mravné. 
(Inteligence a náboženství, 1907, str. 102-4, 107-8, 112)

Mravnost katolická a protestantská

Já alespoň nepravím, že protestanští národové jsou ve všem mravnější než katoličtí, ale formuluji výsledek svých pozorování a studií tak, že morálka protestantismu je vyšší než katolická. () Nebo lépe řečeno, protestantismus je pokus o vyšší náboženskost a mravnost. Pokus – veliká a dlouhá doba přechodu od středověku vykazuje mnoho nehotového a pochybeného nejen v katolicismu, nýbrž i v protestantismu. 
(Rusko a Evropa II., německy 1913, čes. Vyd. 1921, str. 650-51.)

Víra a láska

Jako podstata křesťanská líčí se sice láska k bohu a bližnímu, ale stejně energicky ztotožňuje se vždy a od prvopočátku víra s náboženstvím. Ale víra zabila lásku: věřit bohu, znamená prakticky věřit kněžím, kteří vystupují jako prostředníci mezi bohem a laikem. ()

Ježíš postavil lásku k bohu před lásku k bližnímu; tím byla láska k bližnímu oslabena, poněvadž náboženství se hledalo mysticky v ilusorním a asketickém spojení s bohem. Křesťanská láska 
k bližnímu uplatňovala se proto sociálně politicky nanejvýš jako dobročinnost a milosrdenství, sociální nerovnost a závislost mas byla zásadně uznávána.
(Rusko a Evropa II., německy 1913, čes. Vyd. 1921, str. 624-5)

Mravní význam naší náboženské reformace a protireformace

Každý myslící, každý uvědomělý Čech s Palackým musí si položit otázku, byla-li naše reformace poblouzením, aneb měla-li význam mravní a oprávněnost. V otázce tají se zároveň otázka druhá:
jaký význam mravní a jakou oprávněnost měla protireformace? 

Jestliže naše reformace a zejména České Bratrství bylo náboženským, mravním a tudíž i kulturním
pokrokem vůbec, protireformace byla úpadkem, odkrokem. ()
I přes své nedostatky naše reformace Českým Bratrstvím, v tom Palacký má pravdu, je vrcholem našeho národního vývoje. Přijavše náboženství a zásady protireformační, stojíme tudíž podle Palackého na stupni nižším …

Naše obrození není dovršené. Není a nebude dovršeno, pokud na základě našeho Bratrství, nešetříce zpráchnivělých a neživých forem oficiálního a vlastně jen matrikového církevnictví nevyspějeme k pravé zbožnosti a k pravému člověctví …

Palacký nám ukázal, že naše idea česká je v pravdě ideou světovou, otázkou životní, nejživotnější: určovat poměr člověka k člověku, národa k národu ve smyslu věčnosti. Národ bratří, národ Bratrský bažit musí po nekonečném – toť odkaz našich otcův a v jejich duchu otce národa, Františka Palackého.
(Palackého idea národa českého, Naše doba 1898, str. 778-80 a konec. České vydání 1912)

Naše reformace byla především úsilím o vyšší mravnost

Je pravda, naše reformace vybočila v násilné boje; nemusíme a nemůžeme zapírati, že by Táboři nebyli nikdy více učinili než bylo třeba. Palacký však správně praví, že Čechové se bránili. 
Z vojenských pravidel Táborů, zejména Žižkových, vidíme, jak do značné míry i ti krutí Táboři si byli vědomi, že vedou válku jen obrannou. Je dojemno číst v listě Žižkově, jak při velké starosti jako vojevůdce a při velké odpovědnosti pamatuje na chudinu; nezapomíná například na peřiny chudé vdovy. Naše náboženské boje byly obranou, nikoli positivním násilím, ale připouštím, že se z naší strany dálo také násilí.

Reformace naše byla také tím pronikavá, že žádala sociální spravedlnost, že právě na sociální a politickou spravedlnost, jak ukazuje táborský komunismus, kladla tak velkou váhu. Z těchto hlavních zásad vidíme, že naše reformace – reformace doslova znamená opravení, napravení – nesla se směrem především mravním …
Úsilí a boje o vyšší mravnost, o jinou vyšší, čistší zbožnost, to je úsilí naší české reformace, úsilí podstatně české. Neboť v reformaci se jeví duch národní a ten se právě jeví v náboženství.
(Mistr Jan Hus a česká reformace, 1910 (III.vydání 1919 str.15-16,18.)

Výběr z mravních názorů zpracovala L.M.