Milada Bartoňová

Ty prachu země, světlo dávných hvězd,
atome věčna oživený v tmách,
spojnice všeho křižovatko cest,
slavím tvůj život ve všech podobách.

Jak závan křídel zpod blankytných par
zní chorál, který stále zpíváš jemně.
A jedno přání samo rostě ve mně,
naslouchat ti.

Jsi nejvzácnější dar.

Mé tělo, v tobě vzkvéta lotosový květ.
Mé tělo, moje hvězda odevěká.
V tvém vědomí se rodí pro člověka pravda
v níž trvá svět i antisvět.

ze sbírky Sebekřísení